Pověsti slezského lidu PDF Tisk Email
(1 hlas, průměr 5.00 z ...)

 

Vybrala a přeložila Věra Hegarová

Obsah :

  • Slezská řeč
  • O bratrské studni
  • O založení Orlové
  • O čarovném zvonu
  • O rytíři v Čantoryji
  • O černé kněžně
  • O Stříbrňočce
  • O Pusteckém a zvědavé Maryčce
  • O rozdělení obce Suchá
  • Původ názvu Životice
  • O zlodějích v Albrechticích
  • Vodník ve mlýně
  • O šenovském pánovi
  • Prašivá
  • Švédský kopec
  • O tajemném jezírku
  • Dečmánek
  • O pokladech v ostravském zámku
  • O umíněném čertíkovi
  • Vybraňcy
  • Pod Godulou
  • O Holotovi
  • Tančící hospodyně
  • O choleře
  • Vyplašení moroví bělouši
  • Poklad v Borku
  • Čertův mlýn
  • O Maryčce a zlatém hmoždíři
  • Kovář a Červený mužíček
  • Ondrášův kámen pod Ostrým
  • Jak Pustecký pomohl Franckovi
  • Bača a císař
  • O lakomé panně
  • Jak se sůl propadla do pekla
  • Ondra Foltýn
  • O silném Pavlovi
  • O Pusteckém a Pepíkovi

SLEZSKÁ ŘEČ Fran Směja

Tvrdá je slezská řeč,
kaj teho třeba.
Ináč je měkučká,
jak střídka chleba.
Posledňa z posledních,
je podněs zvaná,
že byla chudobná,
k sudům též hnaná.
Kdo ju chce zesměšniť,
robí tak smělo,
kemu by slezsků reč
brániť sa chtělo ?
Něraz ju drobný lid
i plakať viděl,
a kdo sa pánem stal,
i mluviť sa styděl tak,
jako ho matička učili volať,
k Slezsku sa něhlásil,
leda o koláč.
Ale to něvadí, i bez nich byla, řeč,
kěrá v našich chalupkách žila,
nikdy sa něvzdala,
něpadla v boju
slezská řeč - děvuška v národním kroju !

O BRATRSKÉ STUDNI

Kníže Lešek měl tři syny, Bolka, Leška a Těška. Jednou za krásné letní měsíční noci, pozoroval kníže oblohu. Jeho zrak upoutaly tři jasné hvězdy, které tvořily svou polohou trojúhelník - každá směřovala jinam. Mám tři syny, jako ty tři hvězdičky, zadumal se kníže. Snad je to tajemný pokyn, abych je poslal do svěa na zkušenou, každého z nich jiným směrem, jak mi ukazují ty tři hvězdy. Vždyť jsou stále spolu, jeden bez druhého se nemůže ani na chvíli obejít, nebude proto na škodu, když se tím prověří jejich bratrská náklonnost. Ráno si kníže své syny zavolal a oznámil jim svou vůli. Synové otci neodporovali, jen se po sobě smutně podívali, když slyšeli, že se mohou vrátit domů zpět teprve tehdy , až na podzim všechny stromy ztratí své listí. Při loučení je otec poznamenal křížkem na šťastnou cestu a návrat domů. Bratři se naposled objali a každý se svou družinou se ubíral za svou hvězdou. Jejich zážitky z cest nejsou v kronice zaznamenány, jen když se blížila zima a listí ze stromů už dávno opadalo, vraceli se kněžíci zpět k svému domovu a tu je všechny potkala milá náhoda. Všichni tři se jednoho dne sešli v lese u studánky. To bylo radosti. Společně se vraceli zpět domů. Na znamení díků zde později nechali vyhloubit studnu a kousek dál, na návrší, postavit strážný hrad. Hradisko se dávno rozpadlo, jen Piastovská věž s rotundou, připomínající dávné věky, jsou dnes přístupny veřejnosti. Studna " Tří bratrů " byla nedávno obnovena a její dno se blyští zlatými penízky. které do ní hážou návštěvníci, prý s přáním, aby i jejich sourozenecká láska byla tak stálá a pevná.

O ZALOŽENÍ ORLOVÉ

Těšínský kníže Měšek I. byl velmi náruživý lovec, proto dlel v lesích víc, než na zámku. Jeho mladou choť Ludmilu velmi soužilo, že je pořád sama. Svého muže upřímně milovala, bez něho byla smutná a stále ji něco chybělo. Tak se stávalo, že v početné lovecké družině se honu účastnila i mladá paní kněžna. Jednou lovil kníže na území dnešní Orlové. Tehdy se zde rozprostíraly hluboké lesy bez stopy lidské kultury. Žili zde medvědi, vlci, rysy, zvěř černá, vysoká i hrabavá a divoké včely. Kolem poledne se lovecká družina zastavila k odpočinku. Kníže s kněžnou usedli a čekali až myslivci rozdělají oheň a připraví posilněnou. Rozhlíželi se zvědavě po okolí. Jejich zrak upoutal velký bílý pták, který se nádherně vyjímal na azurovém nebi, bez jediného obláčku. Orel nesl kořist v zakřiveném zobanu. Jakoby vycítil obdiv, upustil nečekaně svou kořist k nohám nic netušící kněžny. Ta se vylekala tak, že na místě, pod korunami staletých dubů povila syna. Kníže pojmenoval svého syna Kazimírem. Na paměť té události dal na skalnatém návrší postavit kapli. Kazimír se pak rád vracel v rodná místa. Les kolem návrší kázal vykácet a založit ves, která po orlech byla nazývaná Orlová. V orlovské kapli se děly zázraky, poutníků sem přibývalo každým rokem víc, a proto Kazimírův syn Vladislav, přeložil Benediktinský klášter z Těšína do Orlové, aby zde mniši zakládali vsi a zvelebovali knížectví. Tak vznikly později Lazy, Poruba a jiné obce.

O ČAROVNÉM ZVONU

Staré město Fryštát se kdysi nacházelo asi 2 km západně od dnešního Fryštátu. Celé město bylo dřevěné. Jeho obyvatelé byli zemědělci a pastevci. Řeka Olza jim dávala hojnost ryb. Žili zde pracovití lidé. Všechna pole kolem městečka byla pečlivě obdělána, osévaná pšenicí, žitem, ječmenem i ovsem. Lidé starého Fryšátu nevěděli co je hlad a bída. Chleba byl vždy dostatek. Z daleka se sem sjížděli kupci, aby nakoupili zrní a celá stáda koní, krav a sviní. Bohatí měšťané budovali své město, měli zač. Postavili si také pěkný kostel z modřínového dřeva. Ten kostelík byl tak pěkný, že v dalekém okolí neměli pěknější. Fryštátští si pro ten kostelík koupili zvon. Mistr zvonař si za něj nechal dobře zaplatit, protože při prodeji přísahal, že ulil vzácný čarovný zvon a druhý takový, že nenajdou nikde na světě. Ten zvon pak lidem vyzváněl třikrát denně. Ráno je budil do práce, v poledne je volal k obědu a večer připomínal všem, že je čas k odpočinku. Když zvon zněl, lidé poslouchali a usmívali se. Tak líbezně zvon zněl, že dokázal usmiřovat rozhněvané. Lidé zapomínali na zlobu a rázem odpouštěli jeden druhému. Jednou se stalo, že se dva zloději chystali zavraždit po lupu svou oběť. V tom zazněl hlas zvonu a zloději nejenže kupce nezabili, ale i uloupené zboží mu vrátili a na kolenou ho prosili o odpuštění. Daleko široko byla známa moc zvonu, který dokázal proměňovat zlo v dobro, smutek v radost a obměkčovat tvrdá lidská srdce. Jednou v noci vypukl v městečku požár a dřevěné městečko lehlo popelem. Protože zvon bil na poplach nikdo z lidí neuhořel. Lidé se probudili včas a z chlév a maštalí vyvedli dobytek do bezpečí. Zvon jim k tomu smutně vyzváněl, jakoby plakal nad jejich neštěstím. Vyzvánět přestal teprve s ranním úsvitem, kdy se propadla i věž modřínového kostelíka. Ráno lidé spatřili tu spoušť, z celého městečka na pravém břehu řeky Olzy, zbylo jen spáleniště a ohromná hromada popela. Nikomu nezůstala střecha nad hlavou. Lidé hrabali každý na svém spáleništi, na vyhrabané sekery a pilky nabili nové topory a všichni se svorně pustili do díla. Celé naše štěstí, říkali, že je jaro, stodoly jsou prázdné, nová úroda se nám urodí, škody jsou menší, než by byly na podzim. Však si do zimy postavíme nové městečko, jen nezoufejme a pilně pracujme. Hned po ohni, v místě kde stával kostel, lidé hledali svůj zvon, který měli nadevše rádi.Rozhrnovali popel, motykami rozkopávali zem, ale zvon jakoby zmizel. Kdosi řekl, že se pravděpodobně roztavil v tom žáru. Ostatní tomu uvěřili a ustali v hledání. Měli teď všichni hodně práce a tak to trvalo až do zimy. Městečko si teď postavili v mírném návrší a kostelík ještě krásnější a prostornější, než ten předchozí. Lidem bylo jen líto, že si v novém kostele nemohou zavěsit svůj milý zvon, pro který nepřestali truchlit. Se shořeliště se časem stala pastvina pro dobytek a tam se jedou udála divná věc. Stádo sviní rylo zem a vyrylo zvon, který zde od požáru ležel zapomenut. Pastýři hned o tom uvědomili rychtáře. To bylo radosti, že milý zvon bude opět znít v jejich kostele. Všichni, ať staří či mladí se přičinili, aby to bylo co nejdříve. A když pak zvon opět visel a poprvé zazněl jeho hlas, lidé slyšeli jak výrazně říká " Vepř - ryl - vyryl - vepř - ryl- vyryl. Všichni se radovali a zvon opět zavedl starý pořádek. Lidem zase třikrát denně vyzváněl. Protože nový Fryštát byl teď výše položen, hlas zvonu se nesl daleko do okolí. Dobře jej slyšeli i v Těšíně a při pěkné pohodě jej slyšeli až ve Slezské Ostravě. Míjel čas. Lidé umírali a rodili se noví. I městečko měnilo svou tvář. Dřevěné domy byly vystřídány zděnými a místo dřevěného kostelíka byl postaven kostel z kamene a cihel, jen zvon zůstal stejný a přetrvával věky. V té době žila na těšínském zámku mocná kněžna. Vždy, když zvon vyzváněl. sedala u otevřeného okna a s dojetím naslouchala jeho hlasu, který ji vzrušoval a blažil. Ten zvon musím míst zde v Těšíně, řekla si jednou kněžna a hned hnala posla do Fryštátu pro rychtáře. Ještě téhož dne se rychtář hlásil u paní kněžny a ta hned bez okolků řekla, že by ráda koupila jejich zvon, že jim za něj zaplatí tolik dukátů, kolik jich bude zapotřebí k vydláždění cesty z Těšína do Fryštátu. Smutně se vracel rychtář domů, ale jinak nebylo možno než kněžně vyhovět. Ještě smutněji přijali tu zprávu fryštátští. Milovali svůj zvon, ale jiné rady nebylo. Když jim jejich zvon naposled zazvonil, jeho hlas zněl tak smutně, že ani jedno oko nezůstalo suché. Do Těšína stěhovali zvon na voze ověnčeném kvítím a vyprovázelo ho celé městečko, daleko za svůj katastr. V Těšíně byl zvon zavěšen v kostele sv. Václava. Druhý den, časně ráno, vstala paní kněžna aby si poslechla hlas zvonu z těšínské věže. Konečně ho slyšela , ale proč jeho hlas zní opět z takové dálky? V tom vpadl do knížecí komnaty kostelník se správou, že zvon zmizel. Věrný zvon se v noci vrátil zpět do Fryštátu a tam zvonil a zvonil. Paní kněžna seděla a poslouchala jako očarovaná. Nijak nemohla pochopit a vysvětlit si tu záhadu. Ale bylo tomu tak. Ještě dvakrát dopravili zvon do Těšína, ale zvon se dvakrát umíněně vrátil do Fryštátu. Když paní kněžna pochopila že vůli zvonu nezlomí, už ho tam nechala. Jen přikázala aby na kostelní věži zazdili okénka směřující k Těšínu. Věrný zvon zvonil ve fryštátě až do 1. světové války , kdy byl zabrán pro válečné účely. Od té doby už také nezazdívají okénka kostelní věže směřující k Těšínu. Pověst však v našich lidech žije dál pro dojemnou věrnost, kterou zvon svému lidu zachoval.

O RYTÍŘI V ČANTORYJI

Čantoryje patří mezi nejpěknější a nejnavštěvovanější horu těšínských Beskyd.

Zdobí ji též pověst o spícím vojsku, které se probudí, až bude slezskému lidu nejhůř a bude trestat nespravedlnost a zlo, páchané na chudobném lidu. V Nýdku, na úpatí Čantoryje, žil kovář. Kovárnu i řemeslo zdědil po svém otci. Tvrdě pracoval od rána do večera. Rodinu měl početnou. Nebylo na tom nic divného, že ji nestačil sám uživit a že měli často hlad a bídu. Kolem kovárny vedla kupecká cesta z Těšína do Uher. Proto většinu roku měl kovář práce dost. Tomu okoval koně, tomu opravil kolo u vozu, celý boží den se kovář lopotil a přece to k obživě jeho rodiny nestačilo. Jeden rok byla velmi tuhá zima. Cesta nebyla sjízdná a kupci čekali na jaro. Tehdy bylo v kovárně opravdu zle. Nebylo práce, nebylo peněz, nebylo chleba, nebylo co jíst. Hlad zaháněl bobem, chleba neviděli už dávno. Když však i bob došel, kovář s kovářkou byli starostmi zoufalí. Smutnýma očima hleděli na pohublá tělíčka svých dětí. Jednou za soumraku se do kovárny někdo dobýval a volal " Otevři kováři, nesu ti práci ". Kovář spěchal otevřít a úžasem zapomněl zavřít ústa. Před ním seděl na bílém koni rytíř ve zlaté zbroji. Vlídně se na kováře usmál a zeptal se " Chceš hodně práce, že ? Máš ji mít. " Do týdne mi ukovej tolik podkov, kolik jich unese kůň na hřbetě. Tady máš peníze na železo," řekl rytíř a odjel. Otupělému kováři trvalo než se vzpamatoval. Hleděl stále na tři zlaté, které mu rytíř dal. Potom spěchal k ženě a dětem s radostnou novinou, že budou mít zase dostatek voňavého chleba. Druhý den, časně z rána, jel kovář do Těšína, aby tam nakoupil železo. Kupci se divili nač kovář potřebuje v zimě tolik železa, ale kovář mlčel. Doma se hned pustil do práce, šlo mu to, radost se podívat. Kul podkovy, vybíjel v nich díry na hřeby a přitom si pobrukoval svůj oblíbený "ovjynzok". Radost mu koukala z očí, že má práci na celý týden. Pot z něj jen lil, ruce mu umdlévaly, ale kovář nepolevil. A tak za týden právě v podvečer, byl s dílem hotov. V kovárně na zemi ležela hromada hotových podkov. Netrvalo dlouho a kovář slyšel, že se ke kovárně kdosi blíží. Tušil kdo a proto kovárnu honem otevřel. Byl to onen rytíř a hned se kováře ptal, je-li hotov. Po kladné odpovědi, rytíř kováři přikázal, aby dal podkovy do pytlů a naložil je na koně. Po malé chvilce bylo vidět, jak se od kovárny hnul průvod. Napřed jel rytíř na koni, za ním bělouš s naloženými pytli a nakonec šel kovář. Byla to dlouhá cesta, ale konečně vyšly z lesa a stanuli před velkou skálou. Rytíř mečem udeřil o kámen. V tu chvíli ve skále udělala trhlina tak široká, aby jí mohli těsně projít. Pomalu se sunuli úzkou chodbou, až se ocitli v prostorném sále. Po stěnách zde visela zlatá a stříbrná zbroj a podél jedné celé stěny byly kamenné žlaby. U nich stáli jeden vedle druhého krásní koně. Podél druhé stěny stály pevné dubové stoly a široké lavice. Na nich seděli rytíři, hlavy podepřené rukama, tiše spali. Kovář se tiše podivil :" Taková kouzla v naší hoře ". Nejednou slyšel svého děda vyprávět, že jednou za sto let se jeden z rytířů probudí. Když zjistí, že dosud nenastala ta správná doba, opatří co je třeba a pak usne na dalších sto let. Z těchto úvah jej vytrhl rozkaz rytíře, ať se dá rychle do práce a oková všechny koně. Kovář nelenil a dal se do díla. Koně stáli klidně u kamenných žlabů a brali oves. Kovář zatím sundával staré a přibíjel nové podkovy s takovou zručností, že byla radost se dívat. Po skončení práce mu rytíř řekl, ať drží pytel a naplnil mu jej starými podkovami. " To je tvá odměna, " řekl " a teď pojď ". Kovář posmutněl, v hrdle ho něco tlačilo, ale hodil si pytel na záda a šel. Chtělo se mu plakat , že bude v domě opět hlad a bída, ale mlčel a nereptal. Venku před skálou se s ním rytíř rozloučil slovy " Tady už cestu znáš, jdi s Pánem Bohem ". " S Bohem ", pozdravil kovář a šel domů jen co noha nohu mine. Přemýšlel co řekne doma, že místo peněz nese staré železo. Radostně ho vítala žena i děti. Kovář si smutně sedl na lavici, rozvázal pytel a jeho obsah vysypal na zem. Jaké bylo jeho překvapení, když na zemi uviděl hromadu zlata. Teď bylo rázem po starostech, po bídě, po hladu. Myslíte si , že kovář zbohatnutím zpychl nebo zlenivěl ? Ne. Postavil si novou kovárnu, přikoupil pole, kravičku a v pilné práci hospodařil s rodinou ještě dlouhá léta.

O ČERNÉ KNĚŽNĚ

Od té doby, co paní Kateřině zemřely děti i muž, těšínská kníže Václav, chodila paní kněžna jen v černých šatech. Měla také černé oči a vlasy. Jen duši měla jasnou, čistou a milosrdnou. O jejich pokladech se vykládalo v každé chalupě za dlouhých zimních večerů. Zlato a stříbro prý nemá na zámku, ale v hoře Godule. Tam má velkou tajnou pokladnici. Klíče k tomu pokladu může získat jen potřebný a spravedlivý člověk, ale musí být srdnatý a nesmí se ničeho zaleknout. Vždyť v hoře Godule hlídá poklad král všech hadů - Zlatohlávek. Jednou šel lesem řeznický učeň. V horkém červencovém dni dostal žízeň, proto poklesl u lesní studánky, aby se napil. Tu spatřil na hladině studánky odraz zlatých klíčů. Visely nad ním, na větvi stromu. Byly to klíče k pokladnici Černé kněžny. Učedník se zlatého zjevení tak vylekal, že se ani nenapil a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Když se po chvíli uklidnil, dodal si odvahy a vrátil se zpět ke studánce, zlaté klíče již zmizely neznámo kam. Poklady Černé kněžny podnes neopustily svou skrýš. O spravedlnosti Černé kněžny si vyprávěl lid tuto pověst : Za modrého letného dne, kdy hlasy ptáků chválili slunce, pocházela se Černí kněžna před svým loveckým zámečkem v Marklovicích. Do slunné pohody najednou vpadl křik a pláč. Panští hajní vedli na zámeček spoutaného sedláka. Za pytlačení býval krutý trest. Sedlák věděl, že ho čeká smrt a věděla to i jeho žena. Doslechla se, že ji hajní chytili muže a že ho vedou na zámeček. Vyběhla i s dětmi za nimi a celou cestu, prosila a naříkala, ale marně. Panští hajní neznali slitování. Její muž zastřelil statného divočáka a pušku ještě držel v ruce, když ho dopadli. Černá kněžna zastavila průvod pokynem ruky. Sedlačka ji klesla k nohám a prosila o milost. " Vstaň " ,řekla ji kněžna a ptala se hajných, co se přihodilo. " Ten muž je pytlák, " odpověděli hajní, "zastřelil panského divočáka." " A co mi řekneš ty, sedláku, " ptala se dál kněžna. " Zastřelil jsem kance milosti, ale na svém poli. Mám pole u lesa a panští divočáci mu už deset let ničí úrodu. Už jsem si nevěděl rady. Každý rok zaseji a přece nesklidím. Mám jen to pole a chalupu plnou hladových dětí. Ze zoufalství jsem střelil, jasná paní. " Tu se kněžna dotázala hajných, na kolik se cení takový divočák a hajní ho ocenili částkou tolarů. "A co myslíte, jak ceníte škodu, kterou divočák za rok napáchá na poli?" " Asi tisíc tolarů, " odpověděli hajní po pravdě. Černá kněžna se zamyslela , potom se usmála a řekla " To jsou lehké počty ". " Ty sedláku mi v zámecké pokladně zaplatíš tři tolary za divočáka a moje kancelář ti vyplatí škodu, kterou ti deset let černá zvěř působila na poli. Deset let po tisíci, dostaneš tedy deset tisíc tolarů. A vy ", přikázala hajným, "mu rozvažte pouta ".Pověst o moudrém rozsudku Černé kněžny se roznesla po celém kraji. Lid ji velebil, protože kdo hledal zastání a spravedlnost, vždycky ji u Černé kněžny našel.Když se čas, ten pro všechny nejspravedlivější soudce, naplnil i Černé kněžně, bylo to za letního času. Slunce hřálo, úroda zrála, všichni se radovali, že bude úrodný rok a všeho hojnost. Jen těšínský lid byl zamlklý a smutný. Roznemohla se Černá kněžna a nebylo jí pomoci. Ještě nedávno se procházelo kolem Olzy pod staletými stromy, teď bezmocně leží a lapá po dechu. Až z Krakova přijel starý, moudrý lékař a nedává ji naději na uzdravení. A tak všichni chodí smutní, je jim líto laskavé paní. V pološeru zámecké komnaty leží nemocná, obklopena svými věrnými, kteří jsou ochotni vyplnit každičké její přání, ale ona jen tiše leží, nic si nepřeje. Jednoho dne, lékař ji právě připravil uklidňující lék, kněžna smířená s myšlenkou na odchod do nenávratna, cítila že nedožije večera. Obrátila se na své věrné s prvním a také posledním přáním, řekla " Až zemřu, položte mě do prosté rakve, bez přepychu a bez zbytečných poct. Ne do hrobu, ale na selský vůz mou rakev položte a do vozu zapřáhněte čtyři páry černých volů. Tam kde se povoz poprvé zastaví, bude místo mého posledního odpočinku. Tam mne pochovejte". Ještě týž den, jak předpověděla, zemřela Černá kněžna při posledních paprscích zapadajícího slunce. Smutně zvonily těšínské zvony, chudobný lid chodil oplakávat dobrou paní a její rakev zasypával polním kvítí.Čtvrtý den po východu slunce, vyjel ze zámku selský vůz se čtyřmi páry černých volů. Prostá, selská rakev byla zcela zasypána polními květy. Ostatky Černé kněžny provázel pláč lidu a těšínské zvony. Povoz jel kopcovitou cestou k Mistřovicím a Stanislavicím. Zastavil se až na těrlickém kopci, zvaném Kostelec. Tu se otevřela země, povoz do ní vjel a země se opět zavřela. Na místě, kde lidem zmizel povoz z očí s ostatky dobré paní, postavili lidé dřevěný kostelík. Když kostel světili, přišli všichni lidé z Těšínska, aby vzpomínkou uctili památku spravedlivé paní. Každoročně v neděli po sv. Vavřinci, se na Kostelci konala pouť, která byla přehlídkou lidových krojů, písní, tanců a obyčejů i výstavou lidové zručnosti a řemesel. Zde se nabízí úvaha. Není vzpomínka na dobrého člověka nad poklad? Je velká škoda, že toho krásna ubývá a náš život bez našich slezských lidových tradic se stává chudší.

O STŘÝBRŇOČCE

Za dávných časů, pokrývaly Karvinou a její okolí hluboké lesy. Teprve mnohem později, byly lesy místy vymýceny a půda zúrodňována robotujícím lidem. Lid na panském dřel od východu do západu slunce a potil pot i krev pro svého pána, poháněn jeho nelidskými dráby. Pánům i jejich sluhům nejednou oplácel zlé zlým, syn janovického fojta Šebesty, zbojník Ondráš, pán Lysé hory. Jednou se Ondráš se svými chlapci vracel z úspěšné výpravy do rájeckého zámku. Každý ze zbojníků nesl na zádech těžký vak. Jeden nesl peníze, druhý plátno, třetí vlnu, čtvrtý lahůdky z hraběcí spižírny. Když šťastně unikly svým pronásledovatelům, zastavili se zbojníci k odpočinku na kraji karvinského lesa u studánky s chutnou vodou. Všichni usedli do trávy, kromě Ondráše. Ten zamířil k lidem, robotujícím na panském, pozdravil a srdečně je zval, aby s nimi posvačili. Prostý lid se s Ondrášem vítal. Muži mu tiskli ruce, ženy se na něho usmívaly. Pojďte, přinesli jsme Vám svačinu, přímo z hraběcí kuchyně a vedl je ke studánce, kde už Ondrášovi druzi krájeli hrubé krajíce bílého chleba a řezali kusy libě vonící slaniny. Hladoví robotníci zapíjeli pokrm tokajským vínem z hraběcího sklepa. Po jídle se s nimi Ondráš podělil i o část svého lupu. Spravedlivě naměřil ženám plátno od buku k buku. Každému napočítal stejně tolarů. Zbytek peněz ukryl ve studánce pro potřebný lid. Sytí lidé se spokojeně usmívali a vděčně se s Ondrášem loučili. Jen si vše dobře ukryjte, aby vám to drábi nepobrali. Nejlépe tady v lese, radili zbojníci na rozloučenou. Lidi se vraceli na panské a Ondráš se svými chlapci k Beskydám. Studánce se od těch dob říkalo Střybrňočka, protože se její dno lesklo Ondrášovými tolary. Studánka se nacházela v karvinském lese, mezi šachtou

1. Máj - Barbora a Úzetkou v Karviné - Doly.

O PUSTECKÉM A ZVĚDAVÉ MARYČCE

V Petřvaldě, v jedné havířské rodině, se rodily samé dcery. Už jich měli sedm a syn pořád nikde. Tatík hudroval, kudy chodil, ale přestal. když v době krize najednou umřely tři dcery na úbytě a po roce další tři. Zbyla jim jediná dcerka, nejmladší Maryčka. Tu potom tatík opatroval jako oko v hlavě. Nikomu ji nechtěl dát, žádný nápadník se mu nezdál dost dobrý. Ale Maryčka stejně o nikoho nestála. Nosila ve svém srdci toho, koho vídala ve svých snech, Pána podzemní říše - Pusteckého. Svou lásku tajila, přesto se Pustecký nějak dozvěděl, že ho tajně miluje havířské děvče. Když spatři poprvé její nevinnou upřímnost, vlasy barvy zralé pšenice a oči modré jak letní obloha, naráz se zamiloval a chtěl se oženit. To se ví, takového ženicha viděl otec rád. Jen ho soužilo, že v chalupě bude chybět Maryččin zpěv a smích. Po svatbě si Pustecký odvedl Maryčku do své podzemní říše. Zahrnul ji poklady a všemožně se snažil, aby zapomněla na svůj domov. Havířům se nyní dobře vedlo. Pustecký jim byl nakloněn. Jednou při pochůzce po svém království, potkal svého tchána, Maryččina otce. Aby své milé ženě udělal radost, přivedl ho k ní na návštěvu. Tatík viděl, že jeho dcera je šťastná, ale přesto ho při loučení zabolelo srdce a na Maryččino srdce skanula slza starého otce. V tu chvíli si Maryčka vzpomněla na boží svět a začala tesknit. Po matce, po sluníčku, po nebeské modři, po lučním kvítí, po zpěvu ptáků. Nestěžovala si, ale byla tak smutná, že se na to její trápení Pustecký nemohl už déle dívat. Vzal ji za ruku a vedl k železným vratům. Tam ji dal kouzelný vrbový proutek, který má tu moc, že otevírá a zavírá zemi. Při loučení prosil Maryčku, aby se s první hvězdou vrátila k němu zpět, že od té chvíle bude jen tesknit a čekat na její návrat. Maryčka ráda slíbila. I ona svého muže upřímně milovala. To bylo doma radosti a povídání. Maryčka se se vším svěřila matce. Jak v podzemí hospodaří, že má klíče od všeho. Jen do jedné síně se nesmí ani podívat. A tu nerozumná matka špatně posloužila nejen své Maryčce. Poradila ji, aby i do té zakázané místnosti nahlédla. A tak se v mysli Maryčky uhnízdila zvědavost. Maryčka se celý den těšila s rodiči. Štěbetala a objímala své drahé, na hrob sestřičkám položila kytičku, ale když se počalo šeřit, neměla stání a uvědomila si slib, daný svému muži. Rozloučila se a s první hvězdou se vrátila k manželovi. Však už čekal za železnými vraty své podzemní říše. Radostně se objali a byli šťastní, že jsou opět spolu. Ale časem začala Maryččinu mysl nahlodávat zvědavost, našeptána nemoudrou matkou a Maryčka se nemohla nijak té zvědavosti zbavit. A tak jednou, po dobré večeři, když Pustecký spokojeně usnul, Maryčka neodolala a zakázanou místnost otevřela. Bylo tam pusto, jen u jedné stěny byli uvězněni a pevně přikováni v poutech tři trpaslíci. Hned Maryčku prosili a škemrali, ať jim trošičku povolí pouta, že je to bolí, ať si s nimi zahraje karty, že je jim smutno. Maryčka byla dobrosrdečná, bylo jí mužíčků líto, netušila jejich lest. Na manželovo varování si nevzpomněla a trpaslíkům pouta povolila. A tu se nevinně vypadající trpaslíci proměnili v hrůzné dračí stvůry Bouřliváka, Zátopného a Ohniváka. Hned se s dravostí valili podzemím. Země sténala hrůzou a to byl konec Maryčky i klidné a rozumné vlády Pána podzemní říše - Pusteckého. Nastalo období, kdy neštěstí střídalo neštěstí a katastrofa katastrofu. Ze všech koutů revíru nyní zněl nářek a pláč sirotků a vdov.

O ROZDĚLENÍ OBCE SUCHÁ

Hornický kraj mění dolováním svou tvář. Tak je tomu i v obci Suchá. Tam, kde kdysi bylo mírné návrší a dnes dolinka, stával prastarý strom. Pamatoval jistě, podle vyprávění naších babiček, několik staletí. Avšak ze světa odcházejí nejen lidé. I památný strom pozvolna umíral a odcházel vznešeně a důstojně, jak to jen stromy dokážou. Obec Suchá byla veliká svou rozlohou a páni radní se nikdy nemohli dohodnout, jak ji rozdělit, vždy se našel aspoň jeden, kterému návrh nevyhovoval. Až o rozdělení obce rozhodl umírající strom. Když mu začala schnout horní větev, směřovala k místu, které bylo pojmenováno jako Horní Suchá. Pak oschla prostřední větev a ta určila místo Prostřední Suché. Když nakonec uschla dolní větev ustanovila místo Dolní Suché. Všichni Sušané byli konečně s rozdělením obce spokojeni a na památný strom vzpomínají s vděčností podnes.

PŮVOD NÁZVU ŽIVOTICE

Před staletími zde byli jen lesy a nic než lesy. Všude plno zvěře, jinak božský klid a mír. Později zde v lesích uhlíři pálili v milířích dřevěné uhlí. A ještě mnohem později les rozdělila kupecká cesta z Karviné, přes Suchou, do Těšína. Asi ve středu lesa, nedaleko té cesty byla studánka s vodou čirou jako křišťál, studenou jak led a chutnou jak víno. Ta lákala kupce ke krátkému zastavení a odpočinku. Brzy bylo všem kupeckým povozům známo, že si tam můžou odpočinout, ochutnat a osvěžit se vodou ze studánky. O kupeckém odpočívadle se však dozvěděli i zlí lidé, kteří chtěli snadno přijít k bohatství. Ukryli se tedy v hustém porostu a číhali na příležitost. Pak nečekaně kupce přepadávali a nejenže je okrádali, také je mordovali. Řádila zde banda nelítostných vrahů. Svou krvežíznivost si vybíjeli na chudobném lidu, který jim neměl co dát. Záhy se po celém okolí povídalo, že jet tím lesem, znamená hazardovat s tím nejcennějším co člověk má, životem. A že zde často docházelo k boji o život, i tu studánku nazvali Život. První osadníci si pak název studánky mírně upravili a nazvali svou osadu Životice.

O ZLODĚJÍCH V ALBRECHTICÍCH

Jednou, dávno tomu, vyloupili zloději obec Albrechtice a kořist nahonem ukryli v márnici na hřbitově. Domlouvali se, že příští noc si tam ty kradené věci vyzvednou a odnesou si je do svých tajných skrýší. Jejich domluvu vyslechl nechtě jeden srdnatý pacholek, a že si uměl se vším poradit, svěřil se svému dobrému, stejně smělému kamarádovi. Umluvili se, jak na ty zloděje vyzrají. Příští den, pozdě odpoledne se pacholci schovali na hřbitově. Když zpozorovali, že tam zloději ještě nejsou, ukryli se v márnici. O stěnu tam stály opřeny dvě nové prázdné rakve, mládenci toho využili. Vlezli si do rakví, přikryli se víky a trpělivě čekali na příchod zlodějů. Ti se dostavili těsně před půlnocí, sedli si na zem a dělili lup, který před tím vytáhli z tmavého kouta. Když ponocný troubil půlnoc, ozvaly se v truhlách duté rány, potom se víka rakví zvedla do výše a ozval se strašný hlas " Vstávejte mrtví, je náš čas - pochutnáme si na živých zas". Zloději se strašně vylekali a jakoby do nich střelil, rozutekli se. Ve vteřince byla márnice prázdná.. Zloději nechali kořist být a utíkali z Albrechtic, až se za nimi prášilo. Pacholci se šli domů vyspat a smáli se, jak se jim to povedlo, že ty zloděje pořádně vystrašili. Ráno řekli ponocnému, aby vybubnoval na návsi, že všechny kradené věci jsou v márnici na hřbitově.

VODNÍK VE MLÝNĚ

Na hranici Dolních Bludovic se Šumbarkem, v místě které nyní patří Havířovu, podnes stojí budova mlýna. Dávno tomu, strašil v tom mlýně vodník. Přicházel vždy o půlnoci a tropil takový hluk, že lidé ten mlýn z dálky míjeli. Jednou k večeru se v mlýně zastavil unavený pocestný. S houslemi pod paží, prosil mlynáře o nocleh. Mlynář mu ochotně nocleh poskytl, ale varoval ho, že ve mlýně straší každou noc vodník. Chasník se jen usmál, mávl rukou a šel na seník, aby si upravil voňavé lůžko. Potom se vrátil na dvůr, sedl si na lavici a až do půlnoci vesele vyhrával na houslích. Jen co odbila půlnoc, kde se vzal, tu se vzal byl ve mlýně vodník. A jen uviděl neznámou tvář, vyvaloval na ni udivené oči. Chasník vodníka poslušně pozdravil a potom dál fidlal na svých skřipkách. Vodníkovi se ta hudba moc líbila. Pořád jen vzdychal a škemral, aby ho také naučil tak hrát. Chasník se nedal dlouho prosit. Proč ne, řekl, naučím, ale napřed mi ukaž levou ruku. Vodník napřáhl ruku a chasník mu povídá, kdepak, s takovou rukou bys hru nesvedl. To bych ti musel trochu upravit. A vodník, že ano, jen ať mu upraví, aby mohl hrát. A tak chasník shledával nářadí a vodníkovi poručil, aby vyvrtal pět děr do silného dřevěného sloupu, který podpíral strop mlýna. Sám si upravil pět klínků z dubového dřeva. Pak se zeptal vodníka " Máš už vyvrtané ty dírky ? Jestli ano, pak strč do každé dírky jeden prst levé ruky." Vodník poslechl a chasník ke každému prstu přidal klínek. Pak vzal kladívko a počal přitloukat. Zpočátku jen lehce. Vodník se důvěřivě usmíval, že to nic není, že ta náprava nebolí, ale tu chasník přidal a upevňoval prsty ve skulinkách čím dál víc. Pozdě poznal vodník, že naletěl, že je v pasti. Marně se pokoušel o uvolnění. Marně hrozil, prosil a naříkal. Chasník nepolevil v přitloukání. Teprve, když začala s prstů téct krev a vodník podpisem pravé ruky potvrdil, že ve mlýně strašit přestane, uvolnil chasník vodníkovi levou ruku. Vodník se ztratil, ani se na mládence nepodíval. Ráno mlynář mládenci děkoval a bohatě ho obdaroval za to, že osvobodil mlýn od vodního strašidla.

O ŠENOVSKÉM PÁNOVI

Šenovský zámecký pán byl chamtivý a krutý. Každý den osobně kontroloval, jak jeho drábi pohánějí poddaný lid k práci. Měl jednu slabůstku. Miloval rychlou jízdu. Jezdil s větrem o závod, že při té ďábelské jízdě strhal své koně, nelitoval. Jednou po kontrole šenovských polí se chtěl podívat, jak postupují práce na petřvaldském úseku. Aby všechno stihl včas, přikázal kočímu, aby nelitoval koní a pořádně je popohnal. Kočí měl koně rád, biče nepoužil a tak pán, jemuž se jízda zdála stále pomalá, vytrhl kočímu opratě a bič z rukou a hnal koně jako ďábel sám. V Petřvaldě, zrovna uprostřed cesty, leželo malé dítě - ještě batole.Když je kočí zpozoroval, prosil " Pane, proboha zastavte, " ale pán jen tím víc popohnal koně bičem a nemilosrdně na dítě najel. Kočímu se hrůzou zježili vlasy na hlavě nad tolikou bezcitností a bezbožností. Ozval se bolestný nářek dítěte a neustával. Kočímu pronikl až k srdci. Také pán najednou dostal strach. Strčil kočímu opratě do rukou a kázal otočit a jet domů. Leč ani doma pláč dítěte neustával. Ozýval se ze všech koutů i z komína. Od těch dob neměl pán doma pokoje a tak jel s kočím do světa. Jezdili od zámku k zámku, z návštěvy na návštěvu, ale pán nikde nenacházel klidu. Stále se mu ve snech zjevovalo zakrvavené dítě, stále slyšel jeho nářek a ten ho zbavoval rozumu. Jednou je zastihla noc v lese, prosil o nocleh ve staré chalupě. Paní Meluzína je nechala přenocovat a pánovi poradila " Svěřím ti psa, pokud ho budeš vískat a pes bude spát, budeš mít od nářku dítěte pokoj, ale jakmile se pes probudí a štěkotem mě přivolá, trápení ti začne znovu." A tak pán vískal psa. Když mu ruce umdlévaly, pes se probíral a začal výt. Tu pán zase rychle vískal a psa uspával. Nakonec poručil kočímu, aby se v této nekonečné práci vystřídali. Ale kočí si řekl, co bych trpěl za panskou vinu. Vyptal si prosnou kaši, nasypal ji do psího kožichu a pustil k němu kuřata. Pánovi se nápad kočího líbil a bohatě ho odměnil. teď už měl vystaráno. Zlé sny ho nepronásledovaly i nářek dítěte ustal. Život se vracel do starých kolejí. Psovi pravidelně dosypávali a kuřata zobala. S pánem se však stala proměna. Vlastní utrpení ho donutilo přemýšlet, proč vzniklo. Litoval svých činů, napravoval viny a stal se dobrým a spravedlivým.

PRAŠIVÁ

Hora Prašivá patří mezi naše nejnavštěvovanější hory. Zvlášť v neděli po svatém Antoníčku, kdy se zde koná pouť, je tu plno výletníků. V 17. století zde byl postaven kostelík z jedlového dřeva, z vděčnosti za zachráněný život. Někdy okolo roku 1640 lovil hrabě Opperdort v okolí Prašivé. Již celý týden jeho lovecká družina stopovala a lovila zvěř a hrabě byl stále nespokojen. Toužil ulovit něco mimořádného. Jednoho dne na úbočí hory Goduly spatřil hrabě statného jelena s nádherným parožím. Jelen se hrdě nesl mezi stromy a hrabě se ho jal pronásledovat. Ani nezpozoroval, že se vzdálil od své družiny. Jelen vytrvale klusal až pod horu Prašivou. Tam se na chvíli zastavil, aby nabral dech. V tu chvíli hrabě nelenil, vstřelil a jelena poranil. Ten upadl na přední a parožím ryl zem kolem sebe.Hrabě vystřelil podruhé. Už se viděl vlastníkem krásného paroží, jaké neměli ani v těšínském knížecím zámku. Ale tu se jelen vzpamatoval a vydal svou poslední sílu, aby vztekle pronásledoval svého vraha. Hrabě chtěl najít úkryt za starým bukem, ale viděl, že nedoběhne a schoval se proto za starý peň. Tam ho jelen dostihl a chtěl proklát parožím. Ale prudkým nárazem na dřevo, uvěznil hraběte i sebe. Hrabě strachem padl do mdlob. Když se probral, byl jelen již mrtev a hrabě si uvědomil, že zůstal na živu jen zázrakem. Chtěl se uvolnit ze sevření, ale bylo tak úděsné, že se nemohl pohnout. Celé tři dny čekal ve smrtelném strachu, že padne za oběť dravé zvěři. Tři dny trpěl hladem a žízní, než ho našla jeho lovecká družina. Proto pak jako díkůvzdání nechal postavit kostelík na Prašivé. Protože je z jedlového dřeva, je dodnes známá slovní hříčka : " Že na Prašivé kostel zjedli." Jméno hory Prašivá pochází z pohanských dob, kdy osadníci okolí vyháněli ze svého středu hory zlé, nečisté a prašivé lidi na pospas dravé zvěři.

ŠVÉDSKÝ KOPEC

Po nájezdech Švédů zůstalo na Těšínsku několik památek. Ve Stonavě, v osadě Holkovice je malý pahorek, který lidé nazývají Švédským kopcem. Je to hromadný hrob padlých švédských vojáků z třicetileté války. Tehdy, dávno, na břehu Stonávky svítalo. Všude byl dosud klid. Po obou březích řeky stály dlouhé řady stanů švédského vojska. Za nimi stály vozy a koně. Mezi nimi se rojili podkoní a sem tam chodili stráže. Ze stanů se ozývalo oddechování spáčů a z ošetřoven sténání a nářek raněných. S východem slunce ožil celý tábor, ale nikomu nebylo do řeči. Právě byla vydána zpráva, že zemřel nejmladší syn švédského krále, narodil se teprve nedávno na vojenské výpravě a teď leží bezduchý ve své zlaté kolébce. Královna pláče a král smutně hledí na mrtvé tělíčko svého synka. Těžko se mu vydává rozkaz důstojníkům, aby mrtvolku odnesli mezi padlé vojáky do hromadného hrobu.. Ale jiné řešení není. Armáda vzdala poctu a zapěla pohřební píseň. Potom už zazněly povely a smuteční pochod. Každý z živých a zdravých vojáků vzal hrst hlíny a hodil ji na své padlé druhy i na mrtvé královské dítě. Tisíce a tisíce hrstí hlíny pokryly mrtvá těla, až vznikla mohyla. Se smutkem v očích se loučil král s tímto místem a se slovy " Sbohem bratři, vlast vám to nikdy nezapomene, s Bohem můj synáčku, " nakonec odjel. Od těch dob uplynulo hodně vody. Švédský kopec zarostl trávou a později bělokorou švédskou břízou. Před 1. světovou válkou si řekli dva chalupníci, že si svá nerovná pole zarovnají hlínou ze švédského kopce. Ale co jeden den na svá pole navezli, to se v noci vrátilo zpět na Švédský kopec. Když se to několikrát opakovalo, uznali chalupníci, že to byla marná lopota a tak toho nechali. Oba prý brzy onemocněli a do roka zemřeli. Lidé pak byli přesvědčeni, že je stihl trest za to, že porušili klid mrtvých na Švédském kopci. Také ve Stanislavicích, pod kosteleckým vrchem prý padlý neznámý švédský vojín vstává z nedalekého hrobu, zvoní svým padlým druhům a zve je ke společné pobožnosti. Již tři sta let se za bouřlivých, větrných nocí ozývá umíráček ze Stanislavské zvoničky a zve švédské vojáky na kostelecký vrch k lesu na pobožnost. Těrlický silák Tyroň jezdil často na trh do Těšína. jednou tam se známými poseděl déle, než obvykle u korbele dobrého těšínského piva a pozdě v noci se vracel starou kopcovitou cestou domů. Koně volně kráčeli lesem do kopce a Tyroň podřimoval v košatině. Na vršku nad zámečkem se náhle zabral do dřímoty. V šumu větru mu do uší zazněl hlas zvonku a vážný táhlý zpěv. Tyroň trhl opratěmi, zastavil koně a pozorně naslouchal . Teprve teď zpozoroval podivný svit na vrcholku kosteleckého kopce. Pobídl koně a brzy vyjeli na kopec. Tam Tyroň zastavil povoz a sám se tiše plížil k lesu. Viděl dva vysoké ohně. V jejich svitu stál nízký, bíle prostřený pařez, upravený jako prostý oltář. U něho bledá, světlá postava, promlouvala a tichým, vážným hlasem ke klečícímu shromáždění. Prostovlasí vojáci tiše rozjímali. Na dlouhých kabátcích přes koženou kazajku všem přesahoval široký, krajkový límec. Na drobném bandalíru se houpal těžký kord. Kazatel domluvil a shromáždění znovu zanotovalo vroucím hlasem. Tyroň pak sousedům vyprávěl o podivné pobožnosti švédských vojínů na kosteleckém vrchu, ale nikdo mu nechtěl věřit. Zvonění od staré stanislavské zvonice však slyšelo hodně těrličanů a proto se pověst roznesla brzy po celém kraji.

O TAJEMNÉM JEZÍRKU

Na místě dnešní nemocnice v Ráji, stával zámek. Před zámkem nevelké jezírko s bílými lekníny a ještě bělejšími labutěmi. Pověst vypráví, že jediný syn prvního majitele zámku, miloval krásu přírody a byl vášnivým myslivcem. Celé dny trávil se svým psem a puškou, buď v darkovských lesích nebo u loučských rybníků. V přírodě se cítil tak dobře, že přicházel domů až za tmy. Jednou se opět vracel pozdě letní měsíční nocí z lovu. Tu k jeho sluchu dolehl líbezný zpěv. Zvědavost ho hnala k místu, aby spatřil, kdo tak krásně zpívá a zůstal očarován stát. Na lesní mýtině spatřil tančící rusalky. Jejich královna jim zpívala a hrála na loutnu. Vlídně hraběti pokynula ručkou a zvala : " Můžeš přijít každou letní měsíční noc za námi." Mladý hrabě rád její pozvání přijal a každou jasnou měsíční noc trávil pak s královnou rusalek, na malé mýtince, blízko lesního jezírka. Při zpěvu a tanci rusalek se sblížili a slíbili si věrnost. Jednou navštívil rájecký zámek těšínský kníže se svou jedinou dcerou, dědičkou knížectví. Rodičům mladého hraběte se zachtělo bohatství a knížecí moci pro svého jediného syna. Hodlali ho oženit s knížecí dědičkou. Nevěděli, že jejich syn je již zasnouben s královnou rusalek, které jako důkaz věrnosti daroval zlatý prsten a královna jemu z lásky darovala jako zásnubní dar vzácnou šňůru perel. Mladý hrabě ji od té doby tajně nosil na krku. Když se doma dověděl o nezlomné vůli svých rodičů, marně se oháněl tvrzením, že již nevěstu má, že ji miluje. Zaslepení rodiče nebrali jeho slova v úvahu. Marně prosil i mladou těšínskou kněžnu a jako důkaz ji ukazoval perlový náhrdelník. Marně. Nenašel pochopení ani u rodičů ani u zhýčkané a umíněné knížecí dědičky. Ještě se mu vysmála a vzácné perly mu vytrhla z rukou. Krátce na to, byla svatba. Po svatebním obřadu v Těšíně, celý svatební průvod přijel na rájecký zámek. Tam se svatebčané veselili až do půlnoci. Mladá kněžna zářila a pyšnila se rusalčinými perlami. Manžela si nevšímala. Však se všichni točili kolem ní. Každý si chtěl mladou kněžnu tancem naklonit, ona tak ráda tančila. Novomanžel seděl smutný a zadumaný. Bylo vidět, že je duchem nepřítomen, že jeho myšlenky bloudí někde daleko. Hudba právě dohrála a nevěsta rozpálená tancem, vyšla ven, aby se na svěžím vzduchu ochladila. V tom se zámkem rozlehl strašlivý výkřik, až všem svatebčanům zatrnulo. Ihned vyběhli ven a spatřili na trávníku před zámkem ležet mrtvou mladou kněžnu. Krk ji pevně svírala šňůra rusalčiných perel. U mrtvé stála líbezná postava v bílém závoji. Byla to královna rusalek. Mladému hraběti řekla :" Slíbil jsi mi věrnost a věrný mi zůstaneš, to vím. I já jsem a budu ti věrná. Perlový náhrdelník, který jsem ti z lásky dala, pomstil mou křivdu. Prsten, který jsi mi z lásky daroval ty, proměním teď v zámecké jezírko. Bude mým sídlem na věky." Sotva prsten dopadl na zelený pažit, bylo zde jezírko s křišťálovou vodou . "Sbohem můj milý, musíme se na věky rozloučit . Naše zákony jsou neúprosné. Musím pykat za to,že jsem milovala člověka." A královna vodních vil se pomalu rozplynula nad zámeckým jezírkem. Zbyl z ní jen mlžný opar, postříbřený měsíčním svitem a z dáli tajemná , nevýslovně smutná melodie, která drásala srdce všem přihlížejícím. Nejvíce však mučila ztrápeného mladého hraběte. Zůstal na věky sám. Věčně seděl u jezírka, čekal, že se jeho milá zjeví, ale marně. Od té doby ji už nikdo v její pravé podobě neviděl. Jen za měsíčních nocí se její krásná, tklivá píseň ozývala z tajemné dálky. Měl-li někdo ze zámeckých pánů zemřít, zjevoval se nad jezírkem jemný opar s stříbrnou nocí zněla tak smutná píseň, že srdce usedalo.

DEČMÁNEK

Jedná část lesa v Loukách je místo divoké a pusté, plné děr a podolí. Lidé je kdysi zdaleka míjeli, třebaže věděli, že tam rostou největší houby a nejsladší maliny. Za nocí by se tam teprve nikdo neodvážil. Všichni věřili, že tam straší zlí duchové, kteří střeží Ondrášovy poklady. Tvrdili, že viděli, jak se tam na Velký pátek sušili na slunci zlaté peníze. Lidé věřili, že ty peníze lze získat, přehodí-li se přes ně kovuprostý předmět. Tehdy prý zlí duchové ztratí nad nimi zlou moc. Jednou o Velkém pátku, šel tudy ševcovský učeň. Učil se řemeslu u svého otce, právě odvedl dílo a krátil si cestu přes Dečmánek. Náhle zpozoroval, že nedaleko mezi kamínky v trávě se něco blyští v ranním slunci. Nad zemí v tom místě plál modrý plamínek. Udivený mladík se zvědavě přiblížil k tajemnému světýlku, připomněl si pověsti o zakopaných pokladech i o nečistých silách, které je střeží. Obešel ho strach a naskočila mu husí kůže, přesto vidina zbohatnutí potlačila jeho obavy. Po chvilce si dodal odvahy, sňal z nohy krpec a přes ty peníze jej přehodil. V tom okamžiku plamínek zmizel, něco jeklo a peníze se propadly do země. Vystrašený mladík zvedl krpec ze země a pelášil domů poloobutý. Tam otci vypověděl svůj zážitek otci. Otec hned poznal v čem je háček a proč se v lese peníze propadly do země. Když synovi před časem sám krpec z volské kůže šil, ulomil se mu hrot šídla a tem zůstal v kůži. Teď řekl synovi: " To nic, zkusíme to za rok o Velkém pátku znova, potom uvidíme." A při tom zůstalo. Když se čas přiblížil, na Velký pátek, hned po východu slunce, šel otec se synem do Dečmánku. Již z dálky oba viděli modř plamínku i zlaťáky, lesknoucí se v raním slunci. Syn se k ohýnku přiblížil, sundal z nohy nový krpec a přes peníze jej přehodil. I tentokrát plamínek okamžitě zhasl, ale peníze se neztratily, zůstaly na místě ležet. Zlá mocnost už nad nimi pozbyla svou moc. Syn s otcem posbíral peníze do kapes, ale protože v tom místě ještě zahlédlo železnou skříňku, chtěli dostat i tu. V ní také nepochybně byli peníze. Jak se tak lopotili s vytahováním skříňky, projel kolem nich cvalem jezdec na krásném, černém koni. Jen se po nich mlčky výsměšně podíval a odcválal. Za chvíli na to se na pěšině objevil ubožák na vychrtlé herce, která sotva stála na nohou. Přesto ji jezdec stále poháněl ke klusu a ptal se:" Jel tudy před chvíli pán na koni? " Nikdo z nich ani otec ani syn neodpověděli. Jen otec pokynul hlavou, jezdec se znova ozval : " Dohoním ho ještě ?" " Čerta dohoníš ". ozval se tentokrát syn. V tom okamžení se jezdec pekelně rozchechtal a zmizel v lese. Železná skříňka se v tu ránu propadla do země a otec se synem si v poslední vteřině úskokem zachránili život. Jinak by se byli propadli do země i oni. Ti jezdci, byli určitě zlí duchové. řekl syn otci a kdybych nebyl promluv byly by ty peníze naše. " Jen nereptej, stačí nám co máme." odvětil otec a sáhl do kapsy, kde mu cinkalo zlato. " Mít peníze je dobrá věc synu, ale peníze nejsou všechno. Mnohem cennější je zdraví a život. Ten jsme si dnes, díky Tobě Bože, zachránili."

O POKLADECH V OSTRAVSKÉM ZÁMKU

V podzemí ostravského zámku jsou prý nahromaděny veliké poklady. Hlídá je tam malý, černě oděný mužíček. Jednou dávno, si na zámeckém nádvoří hrály děti na schovávanou. Jeden z chlapců byl velmi zlomyslný a rozpustilý. Při hře strhl kamarádovi čepičku z hlavy a hodil ji do zámeckého sklepení. Ublížený chlapec plakal a naříkal. Náhle uviděl v šeru sklepení malého, černého mužíčka a ten ho začal konejšit: " Neplač, hned ti tvou čepičku podám." A opravdu. V zápětí mu ji vyhodil nahoru. Chlapec nevěřil svým očím. V čepici byla hrst zlatých dukátů. Zavolal proto své poděkování do sklepního okénka a pelášil domů k mamince, aby ji odevzdal dar černého mužíčka. Však byla u nich bída denním hostem. Tátu ji zabilo v dole a maminka poslední dobou často stonala. A tak penízky přišly právě vhod. Ten rozpusta, když viděl co se stalo, přiblížil se ke sklepnímu okénku, hodil tam svou čepici a jal se lamentovat: " Moje čepicééé - moje čepicééé". Tu se opět ze sklepa ozval hlas černého mužíčka: " Neplač, hned ti tvoji čepici hodím zpět", a vyhodil mu ji nahoru plnou kamení. Ve starém, panstvem opuštěném, ostravském zámku, žili starý kastelán. Byl vdovec, jeho velké děti žily v podzámčí, a proto byl sám a opuštěn. Jeho jasným sluníčkem byla jediná vnučka. Ta ho milovala a často navštěvovala v jeho samotě. bylo to děvčátko milé, dobré ale tuze zvědavé. Vydržela celé hodiny prosedět tiše, jako myška a poslouchat pověsti dávných časů. A potom se ptá: " Proč ? Nač ? ". A dědeček, panečku, ten uměl vyprávět. Jednou se také zmínil o pokladech v ostravském zámku. Od té doby mu vnučka nedala pokoje a zatoužila vidět vše na vlastní oči. Co zmohl chudák dědeček s takovou všetečkou. Když jednou opět naléhala, vzal svazek těch největších klíčů, zapálil pochodeň a vedl ji do zámeckého sklepa. Tam ve sklepních výklencích stály velké kádě plné zlata, stříbra, šperků a zlatého kamení. " To je zámecký poklad " řekl vnučce dědeček. " Ale nikdo si z něho nesmí nic vzít. Tomu kdo by se toho odvážil, Železný rytíř - strážce našeho pokladu, utne mečem zlodějskou ruku ". Teprve teď si děvčátko všimlo Železného rytíře, podpírajícího se o velikánský palaš. Starý sluha vzal do ruky několik šperků, ukázal je vnučce, ale pak je opět vrátil tam, odkud je vzal. Ohromená vnučka vyšla z podzemí s bušícím srdéčkem a řekla: " Ach dědečku, bylo to krásné, ale mrazilo mě z toho. Za nic na světě bych nechtěla hlídat ten poklad. Chudák Železný rytíř, je tam tak sám, bez sluníčka, jen s tím zlatem. Že je nám líp, dědečku, třebaže tolik zlata nemáme ? " " Ba, máš pravdu všetečko. Nad poklady světa je lidská náklonnost, přátelství a láska ".

O UMÍNĚNÉM ČERTÍKOVI

Kousek od dnešní jablunkovské radnice vyvěrá památný pramen chutné, pitné vody. Nachází se přímo pod prastarou jabloní. Od pradávna zde vedla kupecká cesta jablunkovským průsmykem. Před horským přechodem zde dříve kupci odpočívali pod košatými jabloněmi. Tato horská zastávka se pak rozrostla na osadu a ještě později zde vzniklo městečko, které podle jabloňové aleje bylo nazváno Jablunkovem. Jablunkovští měli po celém Slezsku od nepaměti pověst dobrých hrnčírů. Kdo chtěl mít doma pěkně tvarované a ještě pěkněji malované hrnečky a džbánky, musel pěšky nebo vozem na trh do Jablunkova. Jinde pěknější nekoupil. V Mlýnské ulici bydle jeden veselý hrnčíř. Ten kromě nádobí tvaroval i různé, pěkné figurky, vypálil je a pěkně omaloval a byl o ně veliký zájem. Jednou ulepil z hlíny malinkatého čertíka, postavil ho na pec a řekl :" Ty mi teď k práci budeš pěkně pískat !" Jen to dořekl, stalo se. Čertík začal hvízdat, až se hory zelenaly a sklo v oknech drnčelo. Hrnčíře přešel smích a nejen vlasy, ale i vousy se mu hrůzou zježily. Přesto sáhl po čertíkovi, figurku pomačkal, udělal z ní opět hrudku neforemné hlíny a vyhodil ji oknem ven. Ještě však nestačil zavřít okno, čertík již opět seděl na peci a vesele hvízdal jako na lesy. Nešťastný hrnčíř jej znova a znova vyhazoval z okna, ale čertík se umíněně vracel zpět na své místo na peci a hvízdat nepřestával. Milému hrnčíři nezbylo nic jiného než si na čertíka a jeho hvízdání zvyknout. Nebylo jiné rady. Čertík se nevzdal a hvízdal, pokud hrnčíř žil. Teprve po jeho smrti čertík zmizel neznámo kam a to byl konec i jeho pískání.

VYBRAŇCY

Těšínský kníže Adam Václav nechal nedaleko Mostů a Jablunkova stavět ochranné valy a kamenné hráze s hlubokými příkopy, proti vpádu cizích vojsk. Od těch dob hlídali Jablunkovský průsmyk horalští " Vybraňcy ". V Jablunkově měli svého vojvodu a používali stejná práva a výsady jako Chodové v Čechách. Mohli svobodně lovit ryby i zvěř a nemuseli robotovat. Ale těšínská knížecí komora na ně často zapomínala s žoldem a tak se Vybraňcy dopouštěli krádeží z hladu. Když se přidali k selské rebelii, ztratili důvěru knížecího dvora úplně. Naposled hlídali v roce 1741 za války slezské, kdy do země vtrhlo pruské vojsko. Horalé dosud vzpomínají na své slavné předky. V r. 1880 vzniklo rozsáhlé povstání, aby potomkům Vybraňců byla zachována stará práva, darovaná jim kdysi těšínskými knížaty. Ale povstání bylo vojensky potlačeno a tak zanikla sláva slezských hraničních strážců, Vybraňců. Rozpadly se, ale hrdý horalský duch si podnes zachovává kulturní svéráz i charakter veškerého života. Nejmarkantnějším dokladem tohoto tvrzení je Hrčava.

POD GODULOU

Hora Godula patří k nejpamátnějším slovanským horám. Vypíná se nad Komorní Lhotkou. V pohanských dobách tu naši předkové pořádali velké hody či gody a oběti svým pohanským bohům. Odtud má hora název Godula - Hodovnica. Podle pověsti zde pramenila živá voda, která uzdravovala poutníky. V jejím nitru byly ukryty poklady " Černé kněžny ". Lidským očím je zde skryt i Ondrášův poklad. Avšak hora ukrývala nejen poklady. Poskytla úkryt i pronásledovaným evangelíkům v době temna. Za časů, kdy se ještě konaly ptačí a zvířecí sněmy, shromáždili se na hoře všichni plazi, aby si zvolili svého krále. V jeskyni mu pak připravili příbytek a mechové lůžko. Snesli mu tam zlato, drahokamy a králi hodů na hlavu posadili vzácně krásnou, zlatou korunku. Podle ní krále pojmenovali - Zlatohlávek. Král snímal korunku jen při každodenní koupeli v horském potoce. Toho jednou využil mladý ovčák Náhodou uviděl ve své blízkosti na plochém kameni hadí korunku. V poledním slunci hrála všemi duhovými barvami a byla tak krásná, že ovčák zapomněl na nebezpečí, které mu hrozí. Skočil ke kameni, sebral korunku a pádil pryč. Ale byl pronásledován hady, ještěrkami a mloky. Sykot se blížil ze všech stran a ovčák hleděl vstříc jisté smrti. V poslední vteřině korunku odhodil a tím si zachránil život. Jakmile se zbavil korunky, pronásledování ustalo. Plazi vrátili králi korunku a Zlatohlávek se odplazil do jeskyně v Godule, aby tam hlídal svěřené poklady.

O HOLOTOVI

Zle skončil krutý farář Holota z panského dvora, který se nacházel mezi obcemi Lazy, Šumbarkem a Petřvaldem nedaleko mokřiny, zvané Bezdynko. O Holotovi poddaný lid říkal, že je rodem z pekla. Byl to hrozný tyran. Šel z něj strach už na pohled. Proto každý hleděl, aby mu šel z cesty a nebyl od něho bit. Vždyť po takovém holotovském nářezu se někdy ubožáci léčili i čtrnáct dní. Holota denně objížděl svěřená pole. Sám dohlížel a určoval tempo práce. Když se mu něco nezdálo, a to se stávalo denně, lidé trnuli obavou, co zas bude. Už nejednou se stalo, že některého z nich ubil k smrti. Jednoho podzimního dne, při kopání strnisk, se na poli znenadání objevil Holota. Přijel na koni, provázen dvěma vlčáky. Lilo jako z konve, lidé byli promoklí na kůži a zuby jim zimou jen drkotaly. Mezi nimi byl i jeden nemocný stařec, který očividně nestačil držet pracovní tempo s ostatními. Už několikrát mu motyka vypadla z ruky, v očích se mu tmělo a tělo vypovídalo poslušnost. Lidem bylo nemocného starce líto, pomohli mu kde mohli, ale před Holotou se neodvážili. Ten když viděl, že stařec zůstává daleko za ostatními, křikl na psy, švihl koně a hnal se přímo na starce. Užuž u něj chtěl být a popustit uzdu své vzteklině a hněvu. Byl zlostí tak zaslepený, že ani Bezdynko neobjel a hnal se na starce přímo přes mokřinu. Ale hojný, několikadenní déšť učinil z bažiny bezedné bláto. Ještě nebyl uprostřed a už cítil jak se kůň pod ním propadá do bahna. Marně sebou kůň házel a hledal pevnou zem pod nohama. Holoty se zmocnila panika a hrůza - uvědomil si svou smrt. Vyděšeně volal o pomoc. Sliboval za záchranu zlato a uvolnění z roboty. Dva chlapi skočili, že mu pomohou, ale sotva se ocitli na pokraji bažiny, hned se propadli do bláta až po pás a sami měli co dělat, aby se dostali na pevnou zem. Zatím se Holota nořil víc a víc do bahna, křičel, žebral o pomoc, ale ta nepřicházela. Nakonec křik ustal. Holotu pohltili bahno. Zůstala po něm jen černá skvrna na bahenní hladině. Označovala hrob pekelníka, jeho koně a dvou psů. Lidé na poli si oddechli, potom poslali do dvora posla, aby oznámil, co se přihodilo. Ozval se nemocný stařec. Řekl lidem, že to byl jistě trest za zločiny, které Holota beztrestně napáchal na poddaných. Však si je musel Holota odpykávat i po smrti. V noci ho lidé často vídali, jak objíždí pole na ohnivém koni, provázen dvěma ohnivými psy. Někdy se vznášel i v povětří. Tehdy z něj šla největší hrůza a lidé se rychle schovávali, kde mohli. Báli se i po smrti. Jde-li pocestný kolem Lazů, přijde k lesu, kterému se podle tradice říká Holotovec. Od dob roboty na panském už uplynulo hodně vody, ale do dnes stařenky z Lazů, Šumbarku i Petřvaldu, vyprávějí pověst o Holotovi, který kdysi trápil poddaný lid.

TANČÍCI HOSPODYNĚ

Dávno tomu, žil v Rychvaldě zámecký pán. Byl to zlý a lakomý člověk. Lidé se ho báli jako ohně. Nikdo se mu ničím nezavděčil, byl věčně nespokojený. Z lidského potu se snažil nahamonit co nejvíce bohatství. Ani za největších veder nedovolil lidem uhasit žízeň, nesměli opustit práci. Za svou krutost musel pán po své smrti pykat. Každou noc běhal kolem zámeckého rybníka a volal : " Pít, pít, pít " sám se napít nesměl. Osvobodit ho mohl jen milosrdný člověk, který by mu vody podal. Místo, kde duch strašil, lidé večer míjeli. Ale jednou, pozdě večer, šel tudy z námluv odvážný pacholek z nedalekého statku. Duch mu zastoupil cestu s prosíkem : " Pít, pít, pít " Přitom mu z úst šlehal červený plamen. Pacholek beze slova šel k rybníku, do svého klobouku nabral vodu a podal ji tomu zjevení. Duch vodu vypil jedním douškem a potom pacholkovi řekl: " Děkuji ti za spasení duše a teď pojď se mnou". Vedl mládence do zámeckého sklepení. Tam, na sudech plných peněz, seděli malí ďáblici, chichotali se, hráli na okarínách, nebo si hráli z penězi na přesypávanou. Peněz zde bylo nesmírné množství. Duch nasypal z jednoho soudku plný pytlík stříbrných tolarů, podal jej pacholkovi a řekl: " Ten pytlík můžeš kamkoliv položit, nikdo ti zněj nevezme ani penízek, a kdyby však uvidíš". Pacholek se vrátil domů velmi unavený. Vlezl si do stodoly, bez obav položil pytlík na humno zavrtal se do slámy a usnul. Časně ráno ho do stodoly přišla budit hospodyně. Hned si všimla pytlíku, nechala proto pacholka ještě spát, tiše vyklouzla zpět ze stodoly, ale v okamžení se vrátila s velkou slaměnou ošatkou. Do ní si usypala z pytlíku peníze a odnesla je domů. Teprve pak , jakoby nic, vzbudila pacholka. ten si hned všiml, že z pytlíku peněz ubylo. Podezřele se podíval na hospodyni, ale neřekl ani slova a šel po své práci. Celý den pilně pracoval a nic podezřelého se zatím ve statku nedělo. Šel proto večer klidně spát, ale než usnul, přemýšlel o tom, co mu duch řekl, když mu pytlík s penězi dával. O půlnoci pacholka probudily divné zvuky. Vyšel ze stodoly a přiblížil se k domu. Podíval se oknem do světnice, ozářené svitem měsíce. Viděl hospodyni, jak víří v divokém tanci s jedním ďáblíkem. Kolem tančícího páru poskakovali další dva a hráli na okarínách. Pacholek v nich poznal čertíky ze zámeckého sklepení. Usmál se a řekl: " To se hospodyně za ty ukradené peníze vytancuje - to je mi spravedlnost". Ale mýlil se. Celou hodinu od půlnoci do jedné, musela hospodyně s ďáblem vířit v divokém reji. Když na kuchyňských hodinách odbila jedna, ztratili se ďáblici a vyčerpaná hospodyně se svalila na lavici. Tak se to opakovalo druhou i třetí noc. Hospodyně byla ráno unavená, chodila jako polámaná a bezduchá, až se pacholek nad ní slitoval a řekl jí, že bude muset s ďábly tancovat tak dlouho, dokud nevrátí to co ji nepatří. Hospodyně přísahala, že nic kradeného nemá, ale když se přiblížil večer, dostala strach z ďábelského tance. Uznala, že pacholek má pravdu a vrátila mu odcizené peníze. Pacholek si vzal co bylo jeho, vypověděl hospodyni službu a šel si hledat práci jinam. Šel hledat lidi, jímž by mohl důvěřovat, neboť tam, kde si lidé důvěřují, jsou dobré vztahy, tam je přátelství.

O CHOLEŘE

V Těšíně, ve Vyšší bráně se jednou jeden člověk díval oknem. a viděl na dvoře čtyři smrtky. Měly na sobě bílá prostěradla. Jedna z nich napadala na nohu a zpívala: " Kdo užije bedrník, čertinec, děchtinec, kdo kozinec užije, tomu se nic nestane." Když si smrtky zazpívaly a zatančily, domlouvaly se kam která půjde. Ta kulhavá řekla : " Já nemohu jít daleko, jsem chromá, zůstanu zde ve městě." Ostatní souhlasily a rozešly se, každá na jinou světovou stranu. Na druhý den, časně ráno, zvonil v Těšíně umíráček. Mor trápil celé Těšínsko, lidé padali jako mouchy , že je hrobníci nestačili ani pochovávat. Nejvíce byli postiženi chudobní a podvyživení. Tam smrtka kosila jednoho po druhém. Radní zakázali zvonit umíráčky, aby se lidé smrti tolik nebáli. Po nějaké době nápor nemoci pominul, ale nebylo chalupy, kterou by nepoznamenala smrt. Člověk, který viděl tančící a zpívající smrtky se zachránil. Po celou dobu řádění moru užíval děchtinec, který získal od uhlířů z životických lesů.

VYPLAŠENÍ MOROVÍ BĚLOUŠI

Zámecký pán v Krnově a na Cvilíně si často na svém vraníku vyjížděl sám do okolí. Někdy jen tak poseděl v šelenberských lesích, a nebo se skalních výšin díval po svém panství. Živou přírodu měl rád a když nemusel, nehonil, ani nelovil zvěř ve svých revírech. Nejedenou se na svých toulkách přírodou zdržel až do tmy. Také jednou se vracel měsíční nocí domů. Bylo už k půlnoci a tu si pán všiml, že na cvilinském hradním nádvoří se pase stádo krásných, bílých koní. Občas pokročily, nebo pohodily bujnými hlavami až se jim hřívy rozevlály. Od chřípí jim stoupaly obláčky páry, ale vše se dělo za tak nezvyklého ticha, že se to krnovskému pánovi zdálo divné. Na těch bílých koních seděly postavy v černých pláštích. Udivený krnovský pán přemítal, kdo asi ti pozdní noční hosté jsou. Snažil se kolem hradeb proplížit, ale zradily ho drobné kamínky, které se mu začaly drolit pod nohama a porušily půlnoční velebné ticho. V tu chvíli vyrazily bělouši z hradní brány a krnovský pán zahlédl pod helmicemi jezdců bílé lebky kostlivců. Zhrozil se svého činu. Cítil, že přivolal na svou slezskou zemi neštěstí. A opravdu, vyplašení šelenberští bělouši rozsévali pak smrt po celé zemi. Někde vymřely celé rody, někde celé osady ba i celé vsi. I obec Polom, kde vymřeli do jednoho všichni obyvatelé, byla později přejmenována na Pustou Polom.

POKLAD V BORKU

V Borku u Skřečoně je prý zakopán poklad. Hodně lidí se pokoušelo jej získat, ale všichni se vraceli z prázdnýma rukama. Poklad střežily tajemné síly. Asi před sto lety žili ve Skřečoni tři lakomci. Z nich nejbohatší a nejlakomější se jmenoval Kaňa. Měl největší statek v okolí a peněz tolik, že by si za ně mohl koupit půl Skřečoně, přesto mu to bylo málo. Druhý lakomec se jmenoval Benda a třetí Staňa. Ti tři se jednou v hospodě dozvěděli, že v samém středu Borku je zakopán poklad. Je prý tam tolik peněz, že je ani tři siláci nejsou schopni odnést. Od té doby, ti tři lakomci, neměli pokoje ve dne v noci. Pořád přemýšleli, co kdyby je někdo předešel a o ten poklad připravil. A tak se brzy sešli všichni tři u boháče Kani. Radili se, ale handrkováni nebralo konce, kolik peněz komu z nich připadne. Nakonec se usnesli, že si nechají poradit od staré čarodějnice, která prý měla spolky s čertem. Vědma žila na samotě v chatrné chalupě. Od ní se lakomci dověděli, že si pro poklad musí jít na Velký pátek, tehdy že zlé síly tratí nad poklady svou moc, ale během dobývání pokladu, že musí všichni tři mlčet, jinak že se poklad znova propadne do země. Nadešel Velký pátek a Kaňa, Benda a Staňa, vybavení nářadím a pytli na peníze, se časně ráno, před východem slunce, vydali k Borku. Hned se pustili do práce. Kopali už hodinu, dvě a poklad pořád nikde. Práce byla namáhavá, pot z nich jen lil, čas plynul pomalu a nejhorší věc, museli mlčet ač je jazyk tuze svědil. Dopřáli si chvíli odpočinku a když se opět pustili do práce, vyjel z aleje černý kočár se čtyřspřežím černých koní, ale jak zvláštních. Koně měli jen tři nohy, vždy dvě vzadu a jednu vepředu. Naši tři lakomci pochopili, kdo to asi je. Jen na sebe významně pohlédli a kopali dál. Koně se u nich zastavili, černě oděný pán vyhlédl z kočáru a ptal se na cestu do Bohumína. Když mu na otázku nikdo z lakomců neodpověděl, zamračil se. Kočár se rozjel a brzy skončil v lese. Potom, po chvilce kopání narazily kylofy na železnou skříň s pokladem. Tehdy se k nim blížil malý, hrbatý trpaslík, tlačící před sebou kolečko. Ale kolečko bylo stejně zvláštní, jako ti koně. Mělo kola jen polovinu. Človíček se proto k lakomcům blížil jen velmi pomalu. Vždy si musel půlkolečko nastavit na tu okrouhlou polovinu. Když konečně dojel před kopáče, rukávem si utřel zpocené čelo a zeptal se jich: " Za jak dlouho doženu pána, který duty jel před chvíli ?" Kaňu ta otázka tak rozčílila, že zapomněl na varování čarodějnice a trpaslíkovi odpověděl. " S takovým kolečkem ani do smrti ne". Jen to dořekl, vzpamatoval se, ale bylo pozdě. Skříň se s velkým lomozem propadla hluboko do země. A na zemském povrchu se strhla taková vichřice, že lámala staleté duby jako slámky. Naše tři lakomce vymrštila do vzduchu a odnesla je každého jiným směrem. Kaňu zanesla do Lutyně, Bendu do Bohumína a Staňu do Dětmarovic. Nedodrželi předepsaný rituál. Stejně sklidili jen výsměch. Lidé se jim smáli už z dálky a ptali se: Jaký byl let vzduchem ?" A tak naši lakomci zalezli a teprve, až lidé trochu na jejich dobrodružnou výpravu pozapomněli, šli opět mezi ně. Od té doby prý nikdo jiný poklad v Borku nehledal a tak tam jistě leží ještě teď.

ČERTŮV MLÝN

Bača z Gírové nenadělal mnoho řečí. Raději vyhrával ovečkám na fujarce anebo v podvečer po práci sedal před salaší, pokuřoval z fajfky a pozoroval přírodu. S lidmi se moc nestýkal. Při salašnické práci mu pomáhali dva pomocníci a dva ovčáčtí psi. Bača na pomocníky zavolal jen tehdy, když viděl, že si nehledí práce a tropí neplechu. Někdy něco zabrblal myslivci, který se u něj denně stavoval na hlt chutné žinčice. Přesto si lidé baču považovali a měli ho rádi. Nahoru přicházeli jen velice málo. Často se stávalo, že se na hoře celý týden nikdo neobjevil. Bylo proto divné, když jednoho krásného jitra, zavítal na Gírovou pán, vystrojený v mysliveckém se sojčím pírkem na klobouku a v naleštěných vysokých botách. Poníženě se bačovi uklonil a nabídlo mu tabák. Potom prosil, zda by mu tu bača dovolil postavit velký mlýn. Bača se na pána zkoumavě podíval a poznal v něm pekelníka. Když se ďábel opět prosebně ozval, řekl mu bača :" Myslím, že ti stavbu povolím, ale mám tři podmínky." " Souhlasím."odpověděl pekelník " jen mi rychle pověz jaké ty podmínky jsou". " No " , řekl bača " tak za prvé to musí být vodní a ne větrný mlýn, za druhé, musíš ho postavit jen ty sám a za třetí musíš ho postavit za jednu noc.Začneš dnes, když se objeví první hvězdy a skončíš před ránem, když kohout zazpívá." " Dobrá, dobrá " radoval se ďábel. " A za povolení stavby žádám kožený měch plný zlatých dukátů". dodal ještě bača. Ďábel neodpověděl, jen hvízdl na prstech a před bačou stal natotata pytel plný zlata. " Ještě něco ?" ptal se ďábel. " S Bohem " řekl bača a čert zmizel, jako když do něj střelí. Bača ukryl zlato v kolibě, kde jej pečlivě přikryl svěžími haluzkami jalovce. Potom přikázal pomocníkům, aby pilně střežili stádo, sám vzal do ruky sukovici a šel dolů do dědiny. Pomocníci se tomu velice divili. Stávalo se totiž jen velice zřídka, že bača scházel dolů. Ale i tentokrát se bača již za chvíli vrátil zpět a něco si z dědiny přinesl v pytli. Pomocníci se nedozvěděli co, protože to bača pečlivě ukryl. K večeru po práci se bača jako obvykle posadil před salaš. Všude kolem byl mír a klid. Bača pokuřoval a vyhlížel první hvězdu. Ovečky byli již dávno v košáru, když se ďábel objevil a prohodil :" První hvězda už je na nebi, je čas započít dílo." " Máš pravdu, začni," odpověděl mu bača a dál pokuřoval ze své fajky. " Spěchat nemusím, uškrtil jsem ve vsi všechny kohouty, "smál se pekelník. Chytřejší nade mne není, zamnul si spokojeně ruce a dal se do díla. Bača mu neodpověděl, jen si uplivl a pozoroval, jak se ďábel snaží ze všech sil. Za prvé přivolal vichřici, pak nebe rozhořel blesky a na celý svět přivolal hromy. Svými ďábelskými pazoury vyrýval celé skály a stavěl stěny mlýna. Potom ďábelskou silou porazil devět statných starých buků. Z nich udělal celé mlýnské zařízení a obrovské kolo. Bylo už hodně po půlnoci. Ďábel se potil a z čela kapaly černé kapky smoly. V práci neustával neboť svítání se blížilo. Země sténala, když ďábel kopal podzemní kanál na přívod vody do mlýna. Cha, cha, radoval se, teď ještě vykřešu mlýnský kámen a pak spustím mlýn. Budu v něm mlít lidi zaživa a jejich duše posílat do pekla. Přitom se smál tak strašně, až z buku opadalo všechno zelené listí. Potom ďábel setřásl ze sebe hlínu, které měl plno v chlupech od kopání kanálu, vyletěl do povětří, až někam za Stožek pro skálu, vhodnou na mlýnský kámen. Na východě začalo svítat. Hvězdy už bledly, nebe jasnělo, nadcházel den. Již z daleka viděl bača blížícího se ďábla. Nesl obrovský kámen a vichřice ho poháněla. Bača probděl celou noc, seděl před salaší, díval se a poslouchal. Už brzy skončíš své pekelné dílo, hrozil bača letícímu ďáblu. Skočil do koliby a hned zase ven s pytlem v rukou. V mžiku z něj vypustil živého kohouta. Kohoutek oslněn nadcházejícím ránem se vzpřímil na nohou, zatřepal křidly, natáhl krk a obrátil ho směrem k červánkům. Zavřel oči a zakokrhal :" Kykyriký". Po vteřině odpověděla kohoutovi ozvěna. V té chvíli zaduněla země a po horách bylo slyšet takový hřmot, jakoby tisíce hromů udeřilo najednou do Gírové. To po kohoutím zpěvu upustil ďábel skálu, aby zničil své noční dílo. Viděl, že prohrál. Bača stál před kolibou a mrmlal si pod vousy. " Jsi chytrý pekelníku, ale gírovský bača také není hloupý" A tak se stalo, že ďábel mlýn na Gírové nepostavil. A bača, že byl člověk dobrý a skromný, podělil těmi zlaťáky lidi v dědině.

O MARYČCE A ZLATÉM HMOŽĎÍŘI

Sedlák Mazur z Fryštátu byl svobodný člověk. Měl jednu dceru Maryčku. Teprve nedávno ji bylo 16 let, ale rozumu nabrala za tři zkušené hospodáře. Bylo to děvče nejen hezké, také milé, pracovité a veselé. Jednou při orbě na svém poli, které sousedilo s hraběcím, vyoral Mazur zlatý hmoždíř. Ohromě ho to vylekalo. Chtěl ihned běžet na zámek, zlatý hmoždíř odevzdat. Marně ho Maryčka prosila a varovala, aby s hmoždířem na zámek nechodil. Uvidíš, říkala, že z toho budou jen samé nepříjemnosti. V zámku budou chtít po tobě i tlouček a ten si přece nenašel. Ale tatík Maryčku neposlechl. byl poctivý a nechtěl, co mu nepatří. A měl strach, co když ho někdo viděl a kdo ví, jestli mu to na pole někdo nepodstrčil. A tak hned příští den ráno se Mazur hlásil v zámecké kanceláří u pana správce a hmoždíř mu odevzdal. Ale panu správci to bylo málo, hned se ptal po tloučku, všelijak sedláka trápil a podezíral, že si tlouček ponechal. Až si Mazur brblal pod vousy: " Maryčka to říkala, dobře mi radila". Správce si toho všiml a znovu trápil Mazura, až ten mu konečně řekl: " Mám dceru Maryčku a ta mě varovala, řekla mi, že to bude takové, jaké to teď je ". No, je-li tvoje Maryčka tak chytrá, ať přijde zítra ráno na zámek ani obutá ani bosá, ani oblečená ani neoblečená, ať nepřijde ani nepřijede a ať mi přinese dar nedar. A už se těšil, jak to dobře vymyslel, že to takové venkovské děvče nebude moci splnit. A Mazur, ten byl nešťastný, ten byl přímo zoufalý. Bál se o svou jedinou dceru, kterou zatím choval jako oko v hlavě. Teď lamentoval, že ji neposlechl, ale pozdě bycha honit. Domů přišel smutný. Myslil si, že jeho Maryčka nebude na všechny ty úkoly stačit. Ale když ji to všechno vyřídil, jen vesele potřásla černou hlavičkou, vykulila na tatíka černá očka a smála se a smála. Jen počkejte, tatínku, do rána. Uvidíte sám, jestli stačím splnit to, co si pán správce přeje. Časně ráno vyšla Maryčka před chalupu v síťovině, ne nožce měla jen jeden střevíc, druhá byla bosá. V jedné hrsti držela vrabce, v druhé starou " hulajnogu " - koloběžku. Vesele se rozloučila s rodiči i chasou a už si to mířila k fryštátskému zámku. V duchu si sice říkala : " kdo ví co mě tam čeká, ale jedno vím, tolik rozumu, kolik ho má pán správce, mám určitě i já ". Správce už ji očekával na zámeckém nádvoří a s ním plno zvědavců. Když Maryčku uviděl, byl oslněn její krásou, důvtipem, úsměvem, vším. Ještě včera si myslel, že jeho požadavky jsou nesplnitelné. Teď zde Maryčku vidí v jemné síťovině, s jedním střevíčkem na malé nožce, druhou má na koloběžce a s jakým milým úsměvem a šibalstvím v jasných očích mu podává dar. Jen ale otevřela dlaň, vrabeček frrrr a z daru je nedar. Okouzlený správce se na chytré děvče nemůže vynadívat. Na první pohled se zamiloval a hned se ji bez okolků zeptal, zda by ho nechtěla za muže. I Maryčce se správce zalíbil. Byl to muž v nejlepších letech a Maryčce hned blýsklo v hlavě, že láska dokáže divy. Ona, Maryčka, to dokáže. A tak panu správci řekla, že si ho ráda vezme, jen ať si o ni přijde říct rodičům. Zanedlouho pak byla svatba a Maryčka se z chalupy stěhovala do zámku. Hned se přizpůsobila novému prostředí. Ke každému byla hodná a vlídná. Brzy si získala mnoho obdivu. Ona si hleděla jen svého manžela a věrnou láskou jej dokázala změnit. Ze zlého, lakotného správce se stal dobrý, vlídný a uznalý člověk.

KOVÁŘ A ČERVENÝ MUŽÍČEK

Na Slezské Ostravě žil kdysi kovář. Jeho rodinu tlačila bída a hlad. Kováře bolelo srdce, když pomyslel na to, že brzy bude muset prodat chalupu i pole, zděděná po předcích. Už se přihlásil i kupec, kovářův soused, který chtěl využít nouze svého souseda a levně skoupit jeho louku i pole, která by scelil se svými. Soused byl chtivý a lstivý. Proto se kovář nechtěl vzdát svého majetku. Ale když práce bylo stále méně, nouze se vystupňovala a na jeho rodinu dolehly nemoci z bídy a hladu, musel se kovář rozhodnout. Činil tak se smutkem v duši, ale nebylo zbytí. Jednoho dne se vybral k sousedovi, aby se s ním domluvil. Už bral za kliku a tu slyšel za sebou cinkot stříbrné rolničky. Zněl mu v uších tak mile a přitom tak naléhavě, že se musel ohlédnout a podívat, kdo to cinká. Spatřil malinkého koníčka - běloška, jak táhne zlaté, drahokamy krásně zdobené sáňky. V nich seděl malý mužíček v červené pláštěnce a rudé čepičce s pávím pérem. Držel v ruce rolničku a cinkal a cinkal. " Hledám tě kováři ". promluvil mužíček. " Dokázal bys okovat mého koníčka stříbrem ?" a hodil mu pytlík se stříbrem k nohám. " Okovu ti koníčka stříbrem, ale musíš počkat, nemám dost dřeva" odpověděl kovář. "Budeš mít oheň, " řekl pidimužík, "jdi na svá pole a sbírej černé kamení ." " Nač ? ". " Uvidíš ". Kovář sice nevěřil, ale přece poslechl. Kamení dobře hořelo a práce mu přímo kvetla pod rukama. Za chvíli byly stříbrné podkůvku ukovány a bylo jich šest. " Podkovej ještě rychle mého koníčka" požádal mužíček. A tak kovář ještě podkoval bělouška. Za práci si počítal 4 troníky. " Jsi svědomitý a nejsi drahý kováři" řekl mu červený mužíček při placení. Pak rychle skočil do sáněk a běloušek se rozjel. Kovář se rozhlédl po kovárně a zjistil, že zapomněl vrátit dvě zbylé stříbrné podkovy. Rychle vyběhl a volal: " Zastavte, zbyly vám tu ještě dvě stříbrné podkůvky. " " Ty si nech za práci. " volal na něj mužíček dobrácky, a také za to, že jsi poctivý. Dobře si pamatuj : " V práci najdeš štěstí - v lakotě neštěstí". Kovář byl rád. Jeho rodina byla zachráněna. Bída byla zažehnána. Nemusel prodávat ani pole, ani louku, ani chalupu. Znovu se na něj usmálo štěstí, ale ne na dlouho. Po okolí se brzy začalo šuškat, že je spolčen s ďáblem., když mu hoří kamení. A jedním z prvních, kteří to rozšiřovali byl závistivý soused. Touha po kovářových polích mu nedala spát. Nepřál kováři, že se mu opět dobře vede a ve své závisti hledal cestu, jak kováře zničit. Až tu cestu našel. Žaloval v ostravském zámku, že je kovář čaroděj, že mu hoří kamení. Zámečtí páni nelenili a přišli za kovářem vyzvídat. Tak dlouho jej trápili, že jim vše po pravdě vypověděl, černé kamení pánům ukázal a v kovárně jim zatopil.Když se páni přesvědčili, že kovář mluví pravdu, znovu na něj naléhali, přemlouvali, nutili i hrozili, aby jim svá pole prodal. Kovář dlouho odmítal, dlouho vzdoroval, ale když už panský nátlak nemohl déle snést a když mu páni nakonec nabídli stonásobek hodnoty pole, popadla kováře lakota. Nevzpomněl si na mužíčkovo varování a zámeckým pánům svá pole prodal. Páni potom na pole přitáhli stroje, vyvrtali jámu a objevili v zemi silné vrstvy černého kamene - uhlí. Sfárali dolů, aby si tam ještě vše důkladně prohlédli a zkoumali. Ale když poprvé zaťali železné krumpáče do uhlí, zachvěla se země a zabouřilo to v ní. Stalo se první důlní neštěstí. A kovář ? Peníze jsou kulaté, brzy se rozkutálely. Potom se opět dostavila bída a její věrný průvodce - hlad. Podruhé už červený mužíček kováři nepomohl.

ONDRÁŠŮV KÁMEN POD OSTRÝM

Daleko, široko pod Beskydami nebylo švarnější děvušky. Hanka z Ostrého měla oči jak pomněnky, vlasy jak havraní peří do dvou hrubých copů spletené, líčka jako jablíčka a hlásek stříbrný, jako horský potůček. Byla hodná, pilná a ráda si zpívala při každé práci. Však z ní měli rodiče radost. Byla jejich jedináček. Narodila se jim až po dlouholetém bezdětném manželství. Asi se Pán Bůh nad nimi slitoval, aby v ní měli oporu v chudobě i starobě. Bydleli na úbočí hory Ostrý v malé dřevěné chaloupce. Vše zde bylo skromné, ale čisté a úhledné. Však se Hanka starala, aby se čistotou vše jen skvělo. Věčně něco dělala a práce jí v rukou jen hrála. Vše se jí dařilo, ať na kamenitém políčku nebo v chalupě. A všude se rozléhal její stříbrný hlásek. Jednou kolem procházela Ondrášova zbojnická družina. Jak očarováni zůstali zbojníci stát a naslouchali, jak se Hančin jasný hlas nese po horách. Když Hanka dozpívala, přistoupil k ní ten nejkrásnější a nejsilnější z nich. Zeptal se Hanky : " Víš kdo jsem ? " " Dobře vím, kdo by v našem kraji neznal Ondráše" odpověděla mu dívka a mile se na něj usmála. " Já jsem Hanka Ostrého " dodala ještě. " Líbíš se mě i mým kamarádům Hanko " řekl Ondráš " Pojď dělat hospodyni mě i kamarádům. Budeš nám nemilejší sestrou a mě vším". Hanka neváhala s opovědí : " Mám již velmi staré rodiče. Za nic na světě je v jejich starobě neopustím ani pro tebe Ondráši ne". " Teď se mi Haničko líbíš ještě víc a pro tu svou lásku k rodičům si tě vážím ještě víc. Tady máš ode mně na památku" a podává Hance rudé korálky. Ale Hanka schovala ručky pod fěrtoch a dárek přijmout nechtěla. Proto ji je Ondráš pověsil na krk se slovy : " Vezmi si je Haničko za to, že miluješ své staré rodiče a že ráda zpíváš. A buď tak hodná, zazpívej nám ještě". Co se zpěvu týče nebylo Hanku třeba dlouho prosit. Hned se její píseň rozléhala prosluněným gruněm. Usmíval se Ondráš a v rytmu Hančiny písničky sekal do kamene ležícího opodál, velikosti dosahujícího Ondrášova pasu. Sekal, až si valašku ztupil. Když Hanka dozpívala, políbil ji Ondráš obě tváře a ukázal na kámen. " To jsem vytesal během tvého zpěvu, na památku našeho setkání". " Jé, jé Ondrášova sekyrečka" vykřikla s podivem Hanka" I já si budu celý život vzpomínat, že jsem zpívala zbojníčkům a zvlášť tobě Ondráši." Na rozloučenou podala ručku a Ondráš ji ještě vtiskl políbení do jejích havraních vlasů. Potom již odcházeli a Hanka jim mávala, dokud jí nezmizeli v lese. Nejvíc Ondrášovi. Vryl se do jejího srdéčka. Ještě dnes určitě ten kámen na Ostrém leží. Ale kdo už ho najde? Čas i déšť dávno již smyly stopy sekyrečky z Ondrášova kamene. V paměti lidu zbyla jen pěkná pověst, která právem patří do pokladnice slezské lidové kultury. Pro poučení budoucích pokolení, že obětavost a pomoc starým a bezmocným, patří k lidským ctnostem !

JAK PUSTECkÝ POMOHL FRANCKOVI

Tato stará havířská pověst se prý kdysi dávno udála na karvinské šachtě" Františce". Staří havíři ji slýchávali už od svých otců. Ti tehdy ještě neznali výtah. Lezli dolů i nahoru po žebřících a vytěžené uhlí táhli nahoru pomocí dřevěných vrtáků. V té době pracoval na šachtě Francek. Se svou početnou rodinou bydlel ve staré chajdě. Musel se ohánět neboť měl dětí jako smetí. Nikdy nebylo u nich nazbyt , spíš bylo víc hladu. Ale nikdy nebylo tak aby se nedalo vydržet. Jednou, jako by se proti Franckovi všechno spiklo. Nic se mu nedařilo, ani v práci ani doma. Výplata byla malá, hlad se hlásil. Tehdy se v dole u Francka objevil Pustecký, v revírnickém. " Zdař Bůh" pozdravil " Dej Bože " odpověděl mu Francek a otřel si rukávem zpocené čelo. Hned poznal s kým má tu čest a proto se na Pusteckého díval s úctou a očekáváním. " Sedni si na chvilku" řekl mu Pustecký " a během svačinky mi řekni něco o své rodině". Francek mu všechno po pravdě vypověděl jakou má v poslední době smůlu, jak se nadře a přesto nevydělá. Zmínil se i o tom, jak se doma tlačí hlad a bída. Není na chleba a tak si vaříme bob ve slané vodě. Během řeči vytáhl pytlík a nabídl Pusteckému bob k ochutnání. " Vezmi a ochutnej, to mám svačinu místo chleba, ten už jsme dávno neviděli". Pustecký okusil pár zrnek bobu. Snědl je s chutí a řekl: " Když je hlad, je i bob dobrý". " No jen jez, jestli ti tak chutná, bratrsky se rozdělíme", řekl Francek a tak spolu mlčky žvýkali boby. Pak se znovu ozval Pustecký. " Je mi tě líto Francku, i tvé rodiny. Těžce pracuješ a přesto málo vyděláváš. Proto ti zítra pomohu. Jen na svačinu přines opět hrst toho bobu, moc mi chutnal" . Na to Pustecký zmizel a nechal Francka jeho práci a myšlenkám. Příštího rána nastala ve Franckově životě změna. Každý den mu pomáhal v jeho práci sám Pustecký se svými pomocníky. Uhlí se jen sypalo a bylo ho tolik, že jej nestačil odvážet. Den před výplatou, řekl Pustecký Franckovi: " Zítra ráno si jdi pro výplatu a přines ji sebou, dáš mi snad taky něco za námahu": V den výplaty nemohl Francek věřit svým očím. Dostal tolik peněz, že jich byla plná čepice. A tu teď nesl do dolu. Když ho Pustecký viděl, řekl: " Tak teď Francku děl": A Francek poctivě dělil. " Jeden ty, jeden já" a i ten poslední přidal na Pusteckého hromádku. " Ty jsi víc dělal a proto ten poslední patří tobě. " " No ale ty máš víc dětí" řekl Pustecký. " To nevadí" odporoval mu Francek, " jen ber, tak je to spravedlivé". " Jsi dobrý kamarád Francku, líbíš se mi, nejsi lakotný a proto si ty peníze můžeš nechat všechny" a Pustecký vysypal i své tolary do Franckovi čepice. I ten poslední penízek mu strčil do ruky s poznámkou : " Ten poslední tolar má čarovnou moc, chovej ho proto jako oko v hlavě. Když na vás dolehne bída, nebo když budeš chtít někomu pomoci, polož ten tolar na svou pravou dlaň, mysli na obnos, který potřebuješ a vyslov toto zaklínadlo : " Ty jsi můj stříbrný tolárek, dej mi tolik peněz jako dárek": A tolárek ti vyplní každé rozumné přání. Ale běda Francku, kdyby ses chtěl obohatit, tehdy pozbude tolárek svou čarovnou moc." Po tom varování Pustecký zmizel Franckovi z očí a Francek volal své díky už jen temné štole. Už nikdy se Pustecký Franckovi neukázal a ten na něho vděčně vzpomínal. Od těch dob se jemu a jeho rodině vedlo lépe. Francek čarovný tolárek opatroval a nikdy nezneužil jeho čarovné moci. Svým kamarádům havířům pomáhal v nouzi jen ze svého, řka při tom, že jim to posílá Pustecký. Dobré a obětavé kamarádské vztahy platí nad zlato podnes. Škoda jen, že těch kladů lidské povahy je dnes málo jako šafránu.

BAČA A CÍSAŘ

" Tu se spokojeně žije ". takový, do dřeva vypálený nápis visel na salaši na hoře Kozubová. Bylo to v době, kdy se v Mostech u Jablunkova budovaly šance. Ten nápis byl pravdivý. Bača si žil skromně. K životu mu stačil chléb, sýr a žinčice. Občas mu lidé z doliny přinášeli slaninu a tabák do fajky. Jednou navštívil šance i císař. Z dlouhé chvíle se ptal na nějakou zvláštnost zde v okolí, kde by se on a jeho družina mohli dobře pobavit. Dlouho si nikdo nemohl na nic vzpomenout až nakonec se ozval jeden z důstojníků, že si při přechodu hory Kozubová všiml nápisu na jedné salaši, a že by bylo zajímavé toho baču vyzpovídat. Vždyť je chudý jako kostelní myš, věčně se s něčím potýká. Jednou s vlky, podruhé se zloději, nebo se zbojníky a tu že ten nápis není na místě a že by ho měl bača císaři vysvětlit. A tak si páni ujednali, že baču na Kozubové navštíví. Bylo právě poledne, když družina s císařem dorazila k salaši. Bača, vida vznešené pány, sňal z hlavy klobouk a uklonil se před císařem s pozdravem: " Vítejte, jasný pane." " Tak ty si tu bačo bezstarostně žiješ, jako vidím, co?" místo odpovědi se ptal císař. " Spokojeně " odpověděl prostě bača. " No vidíš, to mi vrtá hlavou. Já jsem tvůj císař, zlata mám plné pokladnice, kde kdo mi slouží, ale spokojen nejsem a starostí mám habaděj. " " Nezávidím vám, jasný pane zlato, ani ty sluhy." odpověděl znovu důstojně bača." " Ale já ti závidím tvůj bezstarostný život, bačo ", odvětil mu císař a dodal: " však se postarám, abys teď také nějakou starost měl. Do roka a do dne mi odpovíš na tři otázky: Kolik koleček - táček by bylo třeba k přemístění Kozubové ? Co je na světě nejjasnější ? a co si teď myslím ? Pro odpověď si k tobě přijdu opět za rok. Budou-li správné, dostaneš sto zlatých dukátů, ale neodpovíš-li správně, budeš o hlavu kratší ". S tím se panská družina vzdálila a bača měl od té chvíle starostí nad hlavu. Ze salaše sundal destičku s nápisem a zlostně ji hodil do ohně, neboť právě ona zapříčinila jeho nynější starost. Bača od té doby pohubl a chodil jak bez duše. Až si toho všiml jeho soused - cikán. Žil s početnou rodinou v polorozpadlé chajdě, hluboko pod salaší. Cikán měl baču rád a ochotně by mu pomohl, ale nevěděl, jak má zdolat jeho nepřístupnou povahu. Jednou si přece dodal kuráž a řekl bačovi: " Nestarejte se bačo, pomohu vám. Nějak bylo, nějak bude. Až si za rok přijde císař pro odpověď, budu mu místo vás odpovídat já. Vy se budete dívat z bučiny a o dukáty se pak rozdělíme, jo? " Bača je nevěřícně pokýval hlavou a místo o dukátech přemýšlel o trestu, který ho za rok čeká. Ještě nikdy v životě bača nenapočítal tolik bezesných nocí, jako v tomto jediném roce. Hlava mu zbělala a zestárnul o dvacet let. Tak minul rok. V určený den dopoledne, přiběhl cikán se zprávou, že se už blíží císařova družina. Bača zbledl, ale cikán mu srdnatě sňal z hlavy jeho střecháč a narazil ho sobě hluboko do čela. Do ruky si vzal pastýřskou hůl, hvízdl na psa a jakoby nic si hleděl stáda. Bača se ukryl v blízké bučině a sledoval, co se bude dít. Když císařská družina dorazila přes salaš, cikán vesele pozdravil císaře: " Vítejte pane císaři i vy vznešení páni." Pánové se divili co že je mu tak veselo. " Minul rok, jdu si pro odpověď. Divím se, že mě tak vesel vítáš. Vždyť na tvé odpovědi závisí tvůj další život", řekl císař, místo pozdravu. Ale cikán se nedal zmást a hbitě odpověděl: " Všichni jsme v Boží moci, a bude tak, jak se zlíbí Pánu Bohu. Možná, že mi vnukne správnou odpověď. Tak vám tedy hned jasný pane odpovím na ty tři otázky. Dobře si je pamatuji. Odpověď na tu první, kolik koleček bych potřeboval k přemístění Kozubové by záviselo od velikosti těch táček. Kdyby ty táčky byly velké jako ta hora, tak jenom jedny, ale kdyby byly menší tak i více. No, tu první odpověď shledal císař správnou a cikán pokračoval: " No, a co je na světě nejjasnější ? To u nás v horách ví každý malé dítě. Je to jasné slunce, pane císaři. Vaši sluhové vám pochlebují, když říkají že nejjasnější jste vy, ale já nejsem váš sluha. Ale já jsem horal těchto hor a svou, promiňte mi smělou odpověď, vám zdůvodním. Na vás se mohu dívat, jak dlouho chci a oči mě nezabolí. Ale podívám-li se na jasné sluníčko, nevydržím to dlouho, oči mi začnou slzet a musím si je chránit." Chtě nechtě, i tuto odpověď, ač s nelibostí, musel císař i jeho družina uznat. Byla v ní hluboká pravda. " Na třetí otázku, co si teď pane císař myslíte, vám odpovím jen krátce, vy si, pane myslíte, že mluvíte s bačou, ale mluvíte jen s cikánem, chudobným a posledním z vašich poddaných." Císař se svou družinou uznal odpověď, až když bača sňal střechatý horalský klobouk a objevila se výrazná, snědá tvář. Všichni se zasmáli, ale byl to smích kyselý a neupřímný. Císař pak sňal váček s penězi, komoří odpočítal sto dukátů a podal cikánovi. Beze slov se císař s družinou vracel zpět do doliny. Bylo mu hanba, že nad ním zvítězil svým prostým rozumem obyčejný člověk - cikán. Bača s cikánem se poctivě rozdělil o peníze a opět si pak na Kozubové spokojeně žili.

O LAKOMÉ PANNĚ

V okolí hory, které se říká Zlatý grůň, byla rozlehlý park. A v tom parku zámeček. V něm bydlela osiřelá dívka, dědička velikého panství. Nadevše milovala zlato, šperky, drahokamy. Stále se ji zdálo, že je málo bohatá a ona toužila po velkém bohatství. Nevěděla, jak si pomoci, než lakotou. Šetřila na služebném lidu, platy mu nedávala žádné. Musel jí sloužit jen za stravu a tak si časem vysloužila přezdívku - Lakomá panna. Od své chůvy slyšela, že v nitru hory jsou ukryty obrovské poklady. že se tam už pro ně vypravil několik rytířů, ale že se dosud nikdo z nich nevrátil. Lidé si potají šeptali, že je v hoře jistě stihlo neštěstí. Poklady ze Zlatého gruně, že může získat jen člověk potřebný, spravedlivý, zlatovlasý, železnoruký a hlavně dobrosrdečný. Když se to vše Lakomá panna dozvěděla, přemýšlela ve své chtivosti, jak ty poklady získat. Vlasy měla černé, proto si obstarala zlatou paruku. Nechala si udělat železnou rukavici a to další, řekla, si vyřídím na místě. Jedné noci si oblékla černou pláštěnku s kapuci, aby nikdo nepoznal, že si jde poklad v hoře vyzvednout. Její přípravy pozorovala komorná Evka a neváhala o tom říci svému milému Jankovi. Potají se vydali za svou paní. Vždy tolik rytířů se z hory nevrátilo zpět, co kdyby paní potřebovala naši pomoc, tak uvažovala dobrodušná Evka. Ve štítu hory vchod do jeskyně a k němu lakomá panna mířila. Už se v duchu viděla majitelkou zlata, které hora skrývá. Před vchodem do jeskyně se zastavila, odhodila pláštěnku i závoj, nasadila si zlatou paruku, zapálila pochodeň a nasadila si železnou rukavici. Potom rázně a odvážně vstoupila do jeskyně. Noc byla deštivá. Vítr vyl v korunách stromů tak strašidelně, že se Evka s Jankem třásli strachy, ale přesto čekali opodál vchodu do jeskyně. " Co s ní asi je, že se stále nevrací ? " uvažovala Evka, " budeme se tam muset za ní podívat. Sama bych se bála, ale s tebou, Janku, se nebojím."Když opět uplynula dlouhá chvíle a Lakomá panna byla stále v hoře, rozhodli se Janek s Evkou, že půjdou svou paní hledat do hory. Už svítalo, nastával nový den, zpěv ptáků burcoval myšlenky mladých lidí. Vešli do tmavé jeskyně a opatrně kráčeli temnou chodbou podzemím, až se dostali do prostorné síně. Tam vám bylo krásy. Z vysokého stropu tu visely zlaté a stříbrné krápníky a v prostorách té rozlehlé síně, stály porůznu zlaté a stříbrné postavy. Dosud zde plála pochodeň zámecké paní a ta vrhala tajemné světlo na všechnu tu krásu kolem. Janek s Evkou se jen pátravě dívali, kde by jejich paní mohla být, dosud spolu nepromluvili slovíčko. Tu, kde se vzal, tu se vzal stál před nimi Pán hory a strážce pokladu. Promluvil: " Nebojte se mně, vám se nic zlého nestane. Nepřišli jste pro poklad. Vás sem vedlo dobré srdce. Chtěli jste pomoci své lakomé paní, i když jste dobře věděli, že si nezaslouží vaší dobrotu. Lakomá panna teď pyká za svou lakotu a chtivost. Byla dost bohatá a ještě ji bylo málo. Celý život se chtěla koupat ve zlatě, proto jsem ji ve zlato proměnil.. Vidíte, tady stojí. V ruce ještě drží železnou rukavici. Myslela si, že lstí získá všechny poklady pro sebe. Ale mýlila se. Na nic ji byly všechny přípravky. Byla po právu potrestána, neboť sem nepřišla z potřeby, ale ze ziskuchtivosti, jako ostatně i ti páni rytíři, které zde vidíte ve zlatém i stříbrném provedení. Z pokladů hory může beztrestně čerpat jen ten, kdo je opravdu potřebuje, má opravdu zlaté vlasy, opravdickou železnou ruku a dobré srdce. Ty Evko, máš zlaté vlasy, lesknou se ti víc než to zlato kolem. Ty Janku, máš pevnou železnou ruku. Jsi silný a nelekáš se ani té nejtěžší práce, dobré srdce máte oba dva. Tlačí vás bída a chcete se brát , potřebujete proto pomoci. Vezměte si hrudku zlata a jděte s Pánem Bohem pokojně domů." Evka s Jankem si tedy vzali malý kousek zlata, pěkně za něj poděkovali a rozloučili se. Pán hory jim požehnal a zavázal mlčením, aby o tom, co v hoře viděli, nikomu nepovídali. Rádi to slíbili a také splnili. V manželství žili spokojeně, práci se nevyhýbali a ani svým dětem neprozradili, co se jim přihodilo ve Zlatém gruni.

JAK SE SŮL PROPADLA DO PEKLA

Na hranici Bočanovic a Návsí, Na úpatí Čupku měl svůj statek největší lakomec v okolí. Ze služebných lidí doslova dřel kůži, jen aby v jeho koženém míšku přibývalo peněz. U toho lakomého gazdy pásal krávy starý, přihlouplý Janek. Celý Čupek byl obrostlý bujnou trávou. Stádo se klidně páslo, Janek si ležel ve stínu a koukal Pánu Bohu do oken. Jednou v podvečer zpozoroval Janek, že mu od stáda odešla jalůvka k blízkému křoví. Ze strachu, aby se ji tam nic nestalo, šel Janek pomalu za ní, až na vršek Čupku. Tam viděl, že jalůvka líže jakési zelené kamínky, kterých tam bylo požehnaně. Co to může být, že jí to tak chutná, dumal Janek a zeptal se jí: " Co to lížeš, jalůvko, že by sůl ?" Ale kde by se tu vzala, vždyť ji vozíme až z Věličky, dumal dále Janek. Nedalo mu to, zkusil olíznout malá zelený kamínek. No akorát, je to sůl ! To nám bude hej ! Nebudeme muset jezdit pro sůl do Veličky. To mě gazda pochválí a jistě i odmění. A hloupý starý Janek se těšil jak malé dítě, že se po okolí rychle roznese, že on, Janek, objevil na Čupku sůl. Že od svého gazdy jistě za to dostane peníze na malou chaloupku a kravičku, že si pak bude hospodařit a lidé, že si ho budou považovat. Tak si Janek v mysli kreslil svou budoucnost a přitom strčil do kapsy malý zelený kamínek, který ukáže gazdovi. Večer řekl gazdovi, že mu prozradí velké tajemství, ale jen jemu. Když se přiblížila půlnoc a všichni dávno spali, vyprávěl Janek gazdovi příhodu s jalůvkou jako důkaz mu podal malý zelený kamínek. Gazdovi se chtivostí třásly ruce, když jej bral a chutnal. " Jistě, je to sůl! A nezapomněl jsi kdes ji našel ?" ptal se gazda Janka. " Ne, gazdo, dobře si to místo pamatuji, dušoval se Janek. " A i teď v noci bys to místo našel? " vyzvídal znova gazda. " Ale to víte, gazdošku, že bych tam trefil." " Tak tam jdeme hned teď, Janku." " Dobře jdeme gazdo, ale chtěl bych za ten objev malou chaloupku a kravku, dáte mi ji gazdošku ?" " To víš, že dám Janku, ale musím napřed vědět, kolik té soli je." " Tak gazdo pojďme hned !". Gazda se po Jankovi podíval a vzal si z koutu okovaný čakan. Janek uhasil louč a oba vyšli do hory. Noc byla jasná, měsíček svítil jako rybí oko a nebe bylo poseto hvězdami, jiskřícími jako démanty. Takovou klidnou a krásnou nocí se oba pocestní přiblížili k vrcholu nevelkého Čupku. Janek se v duchu radoval, že už nebude pastuchou, ale chalupníčkem a lakomý gazda zas už počítal, kolik za tu sůl utrží peněz. Už viděl, jak se k němu budou sjíždět formani z daleka - široka a on jen bude chodit od jednoho k druhému a vybírat penízky. Za těch úvah zdolali zbytek cesty. " Tak tady je to gazdo, to je to místo a podívejte se kolik tady těch kamínků je." Penězchtivý gazda běhal po Čupku a olizoval kamínky, klekal si a zase se vztyčoval a volal: " Sůl, sůl, samá sůl." A zas se rozčíleně díval na Janka" Nikdo o tom, Janku, neví a nikdo tě tu, Janku, neviděl ? Ne ? To je dobře Janku, vždyť o tom našem pokladu nemusí nikdo vědět." " A gazdo, kolik za tu sůl dostaneme ?" " Moc Janku, moc, tolik jsi ještě neviděl. A ani já." " Rozumím, gazdo, ale já bych měl raději chaloupku s kravkou." " Budeš ji mít", řekl gazda, ale nějak na dlouho se po tom slibu zamyslel. " Janku ? " " Co je gazdo? " " Zkusme jak je ta sůl těžká. Napřed já a ty po mně." " Dobře gazdo ", řekl Janek. Sedlák odhodil čakan, široce se rozkročil, oběma rukama uchopil velký balvan, zvedl ho nad hlavu a držel. " Vidíš Janku ? Teď ty." Hloupý Janek se sklonil pro kámen a v tu chvíli gazda upustil svůj balvan Jankovi přímo na hlavu. " Kriste pane" křikl pouze Janek a bylo po něm. " Budeš mi tu věčně tu sůl hlídat, " Ďábelsky se zasmál gazda. " Já teď budu velký boháč ", ale sotva to dořekl, počaly se dít divy. Země se otevřela a lakomce navždy pohltilo peklo. Byla veta po klidné, krásné noci. Strhla se vichřice, stromy v lese vyvracela s kořenů a odnášela je daleko pryč. Do Čupku bily blesky a v horách hřmělo, až se to rozléhalo po celém kraji - zkrátka, jakoby se všichni čerti ženili. Mrtvého Janka našla ráno děvečka, když musela vyhánět na pastvu místo něho. Za Jankem ji přivedla Jalůvka, která si sem přišla pro svou obvyklou dávku soli, ale marně chodila od kamene ke kameni. Sůl už nenašla. Sůl se propadla i s chtivým gazdou do pekla. Ustrašená děvečka se zatím dívala na mrtvého Janka a na kameny, zkropené jeho krví. V mysli ji hlodala otázka: " Jak jsi zemřel Janku ? a proč ? A kam se poděl náš gazda ? "

ONDRA FOLTÝN

Staroměstský sedlák Ondra Foltýn byl svobodník. Byl mladý, statný, chytrý a rozvážený. Jeho rozumu a odvahy si vážili i mnohem starší hospodáři. Byl mu nakloněn i rechtor Šoltýs se svojí jedinou dcerou Madlenkou, která Ondru upřímně milovala. To vše bylo trnem v oku zámeckém správci Švarcovi. V prvé řadě ho hnětlo, že na Ondru nemůže uvalit robotu, také mu vadili, že Ondra má ve Starém Městě vynikající pověst, zatímco jeho syn Armín má pověst floutka, hýřila a frejíře. V poslední řadě ho dráždil pohled na Ondru. Zraňoval jeho mužskou ješitnost. Vedle Foltýna vypadal správce jako veliký, opelichaný měch s prasečíma očkama, odulými pysky a křivýma nohama. A tak nebylo věru divu, že správce Švarc, Foltýna nenáviděl, celou temnou duší. To tak, ještě aby mu dal povolení k ženitbě se švarnou Madlenkou Šoltýsovou. Nic, a správce žádost o povolení k sňatku vztekle roztrhal. Právě dostal poštu. Byly to samé účty a směnky, které mu jeho syn Armín poslal k zaplacení. Taková hanba, už si půjčuje i u židů. Kde mám na to pořád brát. teď to jinak nespravím, než že vypíšu další robotní povinnosti. Však pan hrabě je daleko. A kdo by se odvážil žalovat ? A Armín musí domů. Vyhledám mu bohatou nevěstu a tak se zbavím věčného zapravování jeho dluhů. Švarc uvalil na ujařmený lid další robotní povinnosti, ale tentokrát přetekla číše jeho hořkosti. Lidé se sešli k tajné poradě. Pověřili písaře Čelka, aby sepsal stížnost a poprosili Ondru Foltýna, jako svobodného člověka, aby ji zanesl do Vídně ke dvoru. Smutně se loučil Ondra s Madlenkou. Oba jakoby tušili, že je nečeká nic dobrého. " Jdi s Pánem Bohem, Ondro, byl ti svěřen čestný úkol, obětuješ se za všechny. Za to tě mám ráda a ať se stane cokoli, zůstanu ti věrná" byla její poslední slova. Ještě tentýž večer, před odchodem do Vídně, svolal Ondra všechny lidi a nabádal je. " Nedejte se, všechny vás zavřít nemohou, ani vás všechny neutlučou. Kdo by jim robotoval ? A držte se pohromadě, stůjte jeden při druhém a přísahejte, že nezradíte !" Po slavné přísaze a po rozloučení s Ondrou se tajná schůze rozešla. Druhý den před rozloučením, vydal se Ondra se Starého města do Vídně se suplikou. Ode vsi, ke vsi, kudy procházel, vyprávěl lidem o utrpení a bídě roboty, nabádal je k odporu, k boji, k vytrvalosti. Když viděl jak se lidem při jeho slovek jasní oči, řekl sám sobě: " Jdu a pohnu svědomím mocných. Jdu abych vybojoval aspoň malý doušek z pramene lidské volnosti. Sám věřím, že pomine útisk a že právo zvítězí nad bezprávím. Kdybych tomu sám nevěřil, nešel bych. " Když ve Vídni předal u dvora supliku, nejasnější panovnice, Marie Terezie, kázala všechny stížnosti prošetřit a než budou vyšetřeny, Ondru zajistit v opavském vězení. Taková zpráva přišla staroměstským a velice je hnětlo, že Ondra ze ně trpí. Lid se bouřil pro novou křivdu. Po celém Slezské se šířily selské bouře, selské sebevědomí stoupalo z hodiny na hodinu. Lidé se scházeli i ve dne a volali: " Švarc na nás zavolal husary. Aby jej mor na místě zabil. Nedejme se !" Armín, který byl nyní doma, střílel do rebelů a svou zvrhlost utápěl v krvi poddaných. Jednoho dne, kdy opět stíhal rebelanty, předjel ho kočár. Armín si všiml krásné tváře ušlechtilého děvčete. Když se dověděl, že je rechtor se svou dcerou Madlenkou, milou Ondry Foltýna, toho, který žaloval na jeho otce u panovnice, vyrval otci dceru z náruče, zmrzačil rechtora, když bránil svou dceru a navíc ho dal zavřít do vězení. Madlenku odvedl na fryštátský zámek. Tak se Švarc Ondrovi mstil a ukazoval svou moc a sílu. Madlenka se zachovala tak, jak Ondrovi slíbila při posledním loučení. Před zneuctěním se zachránila skokem z okna zámecké komnaty na kamennou dlažbu. Byla na místě mrtvá. Nyní spí věčný spánek v hrobě bez kříže, bez nápisu. To vše se Ondra dozvěděl, když byl po prošetřených stížnostech propuštěn z opavského vezení. Chodil jako postřelený vlk, oči mu svítily nenávistí a v duchu si sliboval, že za každou kapku Madlenčiny krve, mu páni draze zaplatí. Zatím jeho prvním činem bylo, že nad Madlenčiným hrobem vztyčil umně vyřezaný javorový kříž s jejím jménem. Jeho druhým úkolem bylo potrestat toho, kdo zmařil její život. Číhal na Armína, až si ho vyčíhal. Vystřelil na něho se slovy: " Za Madlenku, " těžce ho poranil, ale Armín se z toho vylízal, jako všechny mršiny. O to větší šanci teď měl Švarc. Dal stíhat Ondru pro pokus vraždy. Ale Ondra se nedal tak snadno lapit. Burcoval lid, byl jednou zde a podruhé tam, v Poodří a v Povislí. Tu zapálil panskou stodolu, tam panský dvůr. Tak se mstil pánům za smrt své milé Madlenky dlouho, až byl znovu jat a uvržen do špilberských kasemat. Tam si odpykával trest až do roku 1771, kdy císařovna vydala patent o robotách. Přičiněním Ondry Foltýna měl už slezský sedlák to, nač ještě sedláci v Čechách a na Moravě čekali. Amnestovaný Ondra Foltýn vyšel z vězení jako mladý stařec. Přemýšlel o utrpení, zápasu i ceně, kterou musel za svůj boj zaplatit. Chvílemi si přál, aby měl křídla, aby už byl doma a mohl své zmučené srdce naplnit radostí tisíců šťastných lidí nad zlomenými robotními pouty. Řekl si: " Ano, než odejdu na věčnost, ještě uvidím svůj slezský lid volný a svobodný !"

O SILNÉM PAVLOVI

Pověst pochází z doby kdy naše slezské hraniční přechody hlídali horalé - Vybraňcy. Jednou zavítal na těšínský knížecí zámek zápasník z Uher, aby pobavil panskou společnost. Když zdolal všechny těšínské siláky, posmíval se : " To tady nemáte žádné opravdové muže, se kterými bych mohl změřit své síly ?" Knížete ten posměch velice mrzel, ale nevěděl si rady. Až mu poradil jeho komorník, aby poslal do Bukovce pro Pavla. Knížecí posel okamžitě vyjel a v Bukovci se zastavil u gazdy, který právě nakládal na vůz seno. Toho se ptal kde tady bydlí sedlák Pavel. " Hned vám ukážu, " odpověděl gazda. Jednou rukou uchopil příponu za ten těžší konec a lehce ji uzvedl. " Vidíte tam tu chaloupku ? Tam najdete, toho koho hledáte." Posel hned poznal, že právě našel toho koho hledal a vypověděl Pavlovi knížecí žádost. Pavel svolil, jen ještě dokončil svou práci. Protože neměl koně, zapřáhl se sám do vozu, seno odvezl a složil do seníku. Po krátké chvíli se vydal pěšky do Těšína. Posel ale spěchal podat správu knížeti, jak pořídil. Kníže se velmi zaradoval a dychtivě očekával Pavlův příchod. Ten se dostavil na zámek ve svém goralském kroji. Když ho uherský silák viděl, začal se vysmívat a sebevědomě prohlásil, že takových ubožáků zvládne po obědě deset. Pavel mu klidně odvětil: " jen aby ti ten jeden ubožák neuvízl v krku". Před zápasem si oba siláci mohli vybrat jídlo. " Mně upečte několik kuřátek, " řekl Maďar. " Mně zase postačí, když mi uvaříte mísu bobu a pořádně ho omastíte slaninou. " A tak si u oběda Maďar olizoval prsty, jak obíral pečené kohouty a Pavel se potil nad plnou mísou dobře omaštěného bobu. Po obědě se oba siláci odebrali do velkého sálu, který byl zaplněn do posledního místečka. Siláci stanuli proti sobě na lešení. Když si dupnul Maďar, lítali z něj třísky, ale když dupnul Pavel, lešení se polámalo. A to měl Pavel jen krpce, kdežto Maďar okované boty. " No tak začínej, " pobízel Pavel Maďara. Maďar ho vztekle uchopil a silně tiskl. " Víc už nemůžeš ?" zeptal se ho Pavel. To Maďara tak rozbouřilo, že chtěl Pavlovi nastavit nohu a položit ho na lopatky, ale Pavel se jen široce rozkročil, objal Maďara kolem prsou a tiskl tak, že se mu z uší i úst pustila krev. Potom ho položil a křísil z mdloby. Celý den Maďarovi trvalo, než se vzpamatoval. Pavla, jako vítěze se kníže ptal, čím ho může odměnit. Pavel řekl, že nijak, ale když jinak nedají, ať mu dají pytel bobu a pár kousků slaniny. Tak mu dali co chtěl a když zapřáhli vůz, že mu ho odvezou, Pavel prohlásil, že je škoda utahat koně, že on si už s tou maličkostí poradí sám. Hodil to všechno do pytle, pytel na záda a už si to mířil k Jablunkovu. Panstvo nevěřícně koukalo, ale jen co Pavel vykročil ze zámecké brány, už se radili, jak se zase pobavit a jak Pavlovi vyvést nějaký kousek. Ujednali si, že ze statku v Koňské vypustí na Pavla statného, zuřivého býka. Hned hnali rychlého posla do Koňské, aby býka vypustili a kníže pán se svými hosty nasedli na koně a spěchali, aby se mohli včas ukrýt a pozorovat, jak si Pavel s býkem poradí. Puštěný býk se volně pásl u cesty a jen Pavla ucítil, už proti němu vyrazil. Pavel shodil pytel do příkopu a postavit se býkovi do cesty. Když se býk přiblížil, Pavel hbitě uskočil a potom hurá za býkem. Doběhl ho, chytil za ocas, ohon si přehodil přes rameno a táhl býka za sebou. Býk se zapřel nohama do země, ale Pavel táhl, až mu scházelo dechu. Býk zoufale bučel, ale Pavel nepustil, až teprve po dlouhé chvíli, když sám chtěl. Volný býk si to pak namířil přímo do statku, kde cítil bezpečí. Pánům lezly oči z důlků, když to vše viděli a jelikož už necítili nebezpečí, hlasitě se rozpovídali a smáli se ve křoví. Býk je uslyšel, znovu se rozzuřil a změnil směr přímo na posměváčky. Dokonce přímo na knížete. Rohem mu poranil nohu a vyhodil ho ze třmenů. Kníže se bezmocně svalil na zem a prosil o pomoc, ale nebyl zde nikdo, kdo by mu ochotně pomohl. Všichni se schovali do bezpečí a nikdo nechtěl riskovat svou kůži. Pavel se chvíli na tu ubohou panskou kratochvíli, pak pohoršeně pokýval hlavou, nevšímal si ani býka, ani pánů, znovu si na záda hodil pytel s bobem a vydal se domů do Bukovce. A kníže pán od té doby už do smrti kulhal.

O PUSTECKÉM A PEPÍKOVI

Pepíkovi zabilo otce v dole. Táta denně fáral s kamarády do dolu, ale jednou se nevrátil domů. Od stropu se uvolnil veliký balvan a nešťastníka zabil. Když ho kamarádi pod závalem našli, byl už mrtev. Když tátu chovali na karvinském krchově, bylo Pepíkovi 13 let. Smutně stát u otcova hrobu. Dobře věděl, že teď rodinu čeká hlad a bída. Matka byla statečná a nezalekla se. Denně jezdila s Pepou na haldu pro opuku a po večer vysedávala s jehlou v ruce. Při svíčce šila sousedkám zástěry a prádlo jen aby uživila svou početnou rodinu. Byla to práce nelehká. Na chalupě ležel dluh a žid hrozil, že když nebude moci vdova řádně zaplatit splátky, že ji z chalupy vyžene a prodá jinému. Co mohla matka dělat víc, aby rodině neprodali střechu nad hlavou ? Pepík slýchal, jak matka často v noci bezmocně pláče. Bylo nad její síly nasytit rodinu a splácet dluh. V jedné smutné chvíli Pepík prohlásil, že je mu už skoro 14 let, že půjde na šachtu a začne vydělávat. Matka se usmála a pohladila ho. Krátce nato, byl Pepík přijat do dolu. Revírník ho přidělil jednomu starému zkušenému havíři. Ten měl chlapce vyučit havířskému řemeslu. Pepík mu dělal folovače. Nakládal velkou lopatou uhlí do táček a vozil je na vyznačené místo.Tam uhlí vysypal a vracel se pro nové. Na dlaních se mu vytvořily krvavé puchýře, moc ho bolely. Také bolest v zádech nepolevovala, to jak vozil plně naložené táčky. Pepík potají plakával bolestí, bál se, aby se mu kamarádi nesmáli. I starý havíř pozoroval slzy a smutek v Pepíkových očích, ale byl dobrák, nikdy se nikomu nesmál. Pepíkovi domlouval: " Zvykneš si na těžkou hornickou práci, všechno chce svůj čas. Jsi havíř, rozumíš, ti nebrečí. Na chvíli si odpočiň a pak znovu do práce." Odvozil pak za Pepu několik táček, měl chlapce rád. Za měsíc, když bral Pepík první výplatu, byl hrdý na to, že může být rodině užitečný. Havířskou práci si pak oblíbil stejně jako jeho otec. Přivykl už rytmu práce a i když se někdy zdálo, že je se silami u konce, vzpomněl si na dluh, zaťal zuby a pracoval dál. Jednoho dne se mu udělalo špatně. Pocítil závrať, před očima se mu točila rudá kola a v hlavě, jako by mu někdo bušil kladivem. Když si postěžoval svému předákovi, ten ho poslal k výtahu. Pepík vzal kahanec a šel co noha nohu mine. Z místa, kde pracoval, to byl pěkný kus cesty. Mám dost času, myslel si Pepík, třeba mě nevolnost přejde, jenže opak byl pravdou. Obléval ho studený pot, naskakovala mu husí kůže a srdce mu tepalo jako po vysilujícím maratónu. Zatemnělo se mu v očích , proto se opřel o stojku. V myšlenkách dlel doma. Máma mu už jistě chystá večeři a sourozenci dávno spí. Po chvíli sáhl Pepík na místo, kde si před chvíli postavil kahan, ale vidí, že už nesvítí. Pepa jde tmou pomalu vpřed, pravou rukou osahává stojky a hledá ve tmě cestu. Ruch práce zůstal někde za ním. Obklopuje ho jen černá tma a černé ticho. Zato v mozku mu zvoní jako na poplach. Pepík minul starý překop, rukou matně zavadil o kříž. " Pane Bože, plyn!" Pepy se zmocnila panika. Najednou div. Z boční chodby daleko vpředu uviděl světýlko. Někdo tam šel a Pepík pospíchal za ním. Bylo to divné světýlko, když Pepík odpočíval, i to světlo čekalo, až se opět vzchopí. Když tak Pepík chvíli za světlem chodil, poznal, že zabloudil. I světlo se najednou ztratilo. " Maminko, já se bojím, " plakal Pepík. Někdo s ním lehce zatřásl, Pepík otevřel oči. Před ním stál horník v hornickém kroji s dlouho šedivou bradou. V levé ruce držel zlatý kahan v pravé stříbrný kylof. Na svátečním hornickém kroji se blýskaly zlaté knoflíky a čepice byla zdobená peřím. " Zdař Bůh, pane Pustecký", vzrušeně zavolal Pepík. " Poznal jsi mě, chlapče, neboj se. Schválně jsem tě vylákal, abych se ti odměnil za lásku, kterou chováš k matce, sourozencům a šachtě. A teď pojď, líbíš se mi. " Pustecký šel vpředu a Pepík za ním. Docela zapomněl na své zdravotní potíže. Míjeli pusté překopy a překračovali povalené stojky. Čím déle šli, tím víc ustupovala tma a kolem dokola se rozlévala podivná záře. Uhlí už zde nebylo, všude kam oko pohlédlo bylo zlato a stříbro. Lesk těchto kovů znásoboval ještě odlesk hornických kahanů, jichž zde bylo veliké množství zavěšeno u stropu. Z hlubin tohoto fantastického místa zněl rytmus práce: " Slyšíš ? "ptal se Pustecký Pepy. " Tady se pilně pracuje. Všichni ti, kteří v dolech zahynuli při různých neštěstích a katastrofách, zde pracují. Oni zahynuli jen pro vás, lidi nahoře, ale tady pro nás ne. Pověz o tom kamarádům nahoře, povíš? Také jim pověz, že zde nikdo necítí únavu a že my zde dole bdíme, aby se vám nahoře nic nestalo a stane-li se, spěcháme vám na pomoc. Jsme přátelé všech, kdo mají rádi své šachty. Řekni lidem nahoře, ať jsou k sobě přátelští, ať jsou si bratry. Vyřídíš to Pepíku ? " " To víte, že jim to povím." " Dobře, věřím ti, teď už půjdeš k svým. Buď stále tak hodný, miluj svou matku i svou práci. Nikdy o nich nezapomínej a tady máš ode mne dárek. Není veliký, ale stačí matce i tobě na dlouho." S tím podal Pustecký Pepíkovi hrudku zlata, velkou jako pěst. " Dej ho matce, ona to prodá, zaplatí dluh na chalupě a ty mi do dolu víc nechoď, jsi ještě mladý na tak těžkou práci. Až dorosteš a budeš mít víc síly, pak se vrať do dolu, rozumíš ?" " Rozumím a za všechno vám moc děkuji." Pustecký vyvedl Pepíka až na známá místa. " Slyšíš jak tvoji kamarádi pilně pracují ? Nezapomeň jim vyřídit můj vzkaz " a Pustecký zmizel, jak se objevil. Náhle spatřil Pepík svého předáka a ten se udiveně ptal : " Kdes byl, Pepo, tak dlouho ?" " Dlouho ? Vždyť jsem jen chvíli chodil s Pusteckým po dole." " Kristepane ! Celý den jsi s ním chodil ?. Už týden tě hledáme , už jsem si myslel že nadarmo. Tvá matka si doma rve vlasy z hlavy. " " Však tady mámě něco nesu," řekl Pepík. " Dal mi to Pustecký." A Pepík ukázal havířům hrudku zlata. " Opravdické zlato, dobrý je ten Pustecký, " uznale pokyvovali havíři hlavami. " Povídej nám Pepo o něm" a Pepa se nenechal prosit. Věrně jim vyprávěl vše, co jim Pustecký vzkázal. Plnil tak svůj slib. Kamarádi poslouchali, ani nedutali. Po šichtě spěchal Pepík domů k mámě. Nelze vypovědět slovy radost matky, které se vrátil ztracený syn. Jeho návrat ji těšil víc, něž zlato, které přinesl. Od těch dob se jejich život změnil. Matka zlato prodala, vyplatila chalupu a ještě zbylo na Pepíkova studia. Do dolu se vrátil jako báňský inženýr. Až do staroby pracoval na šachtě, kde kdysi pracoval jeho otec a kde kdysi začínal i on sám. Na Pusteckého vzpomínal rád a s vděčností, toužil po tom, aby se s ním mohl ještě jednou v životě setkat, ale to se už nikdy nestalo.

ONDRÁŠ Z JANOVIC

Přicházel na svět ve chvíli, kdy nad rychtou zuřila bouře. Náhle kulový blesk udeřil o střechu a rozpadl se zde na tisíce plamenů. Hned na to se ze stavení ozval pláč novorozeněte. Byl to chlapec a dali mu jméno Ondráš. Na příhodu při svém zrodu měl památku, malé ohnivé znaménko na svém čele. Rychtář, jeho otec, chtěl mít z Ondráše pána, ale on ze studií na příborském gymnáziu brzy sběhl a dal se k vojákům. Ani u vojančení dlouho nevydržel. Jednou se na trhu v Těšíně od janovických dověděl, že vrchní Franc z frýdeckého zámku, dal zbít jeho otce, svobodného fojta z Janovic. Prý ho nechal připnout na lavu a vysázet mu na dvacet pět ran holí. Když to Ondráš slyšel, pádil domů cesta necesta, kopec nekopec. Najednou vidí, že v brodu uvízl hraběcí kočár a koně že nejsou schopni kočár vytáhnout. Ondráš skočil, popadl kolo za loukotě, zvedl z jedné strany, popadl druhé kolo a kočár vytáhl. Když mu hrabě podával zlaťák, Ondráš odmítl a řekl: " Neplaťte mi penězi pane hrabě, chcete - li mě odměnit, potrestejte svého správce. Dal zbít mého starého otce." " To víš, postarám se, aby se stalo po právu, " odvětil mu hrabě Pražma, ale panské sliby jsou jako bezedný džbánek, nic jim nenabereš. Ondra čeká na rychtě, až hrabě splní, co slíbil, ale čeká marně. Vrchní Franc už zatím zařídil, aby byl Ondráš stíhán pro sběhnutí z vojenské služby. " Utíkej Ondro do hor, " přišli ho varovat sousedé. A tak Ondráš opouští domov a jde do hory výš a výše. Zastaví se až u samého nebe. Tam na něho volá vědma Hana, čarodějnice Lysé hory: " Pěkně sis zapletl život Ondráši." A Ondra na to: " No co, tak si ho zase rozpletu." " To ano, ale ne beze mne, " Hana sáhne do uzlíku a podává Ondrovi dvě pistole. " Když z nich vystřelíš, nikdy nemineš cíl. Ještě si pamatuj, že až ti bude zle, stačí na stole obrátit sklenici dnem vzhůru a všichni tví nepřátelé na místě usnou. Do třetice si pamatuj, že ti nikdo neublíží jinak, než tvým obuškem, který držíš v ruce. Proto na něj dávej dobrý pozor a nedávej ho z ruky." Ondráš se dívá na svůj obuch s malou sekyrkou na konci. je dědičný, po otci. " Jak se ti odmění za tvé dary a rady ?" ptá se Ondráš Hany. " Už ses mi odměnil, " směje se vědma a dál sbírá léčivé byliny, Ondráše si už nevšímá. Zvedl se Ondráš a hledá si místo k přenocování, až jeho oko přivábilo světlo ohně. Sedí u něj v kruhu dvanáct zbojníků. Všechny zahnala do lesa panská křivda. Zbojníci vítají Ondráše : " Najez se Ondráši s námi, napij se, pak si lehneme do mechu, pod nebeskou střechu. " A tak zůstal Ondráš mezi zbojníky. Ti si ho brzy zvolili za svého vůdce. Jak by ne ? Jeho pistole nikdy neminuly cíl. Kulky portášů chytal Ondráš do rukou a házel jim je zpět. Když šli po něm v hospodě, stačilo obrátit sklenici dnem vzhůru, portáši usnuli a zbojníci pak vesele tancovali až do rána. S Ondrášem se nemuseli bát, i zdi dokázal otevírat, když ho uvěznili v hukvaldském hradu. Bohatí páni se před Ondrášem třásli. Báli se o svůj majetek, který Ondráš štědře rozdával chudobným lidem. Jednou v neděli šla děvčata z fryštátského kostela lesem domů. Tu se rozhrnulo křoví a dívkám zastoupil cestu švarný, statný mládenec. Ptal se dívek kam jdou a zda se nebojí, co kdyby potkaly zbojníka Ondráše. " Jen kdyby chtěl přijít, jeho se nebojíme, hned bychom ho prosily aby nás podaroval, ať můžeme vykoupit své milé z vojny." " Když jde jen o to, tu máte", Ondráš dal dívkám peníze na výkupné a byl ten tam. Jednou Ondráš zastavil v lese hraběcí kočár a velel: " Ven z vozu, pane hrabě, teď zase chvíli budeme poroučet my." Slíbil jste mi, že potrestáte svého vrchního, ale slib jste do dnešního dne nesplnil. Čekal jsem dost dlouho, déle již nemohu. Teď si právo sjednám sám. " Hraběte odvedli zbojníci do lesa jako rukojmí. Ondráš si přisedl do kočáru k paní hraběnce. Juráš se vyhoupl na kozlík ke kočímu a už jedou zpět k frýdeckému zámku. Vrchní Franc se dívá z okna a nevěří svým očím i uším. Ondráš se prý po něm shání. Vrchní plný úzkosti, volá : " Chyťte Ondráše, chyťte zbojníka!" "Nikdo nebude chytat, " volá z kočáru hraběnka Pražmová. " Můj muž je v lese se zbojníky, ve všem poslechněte Ondráše !" Pán vrchní chtě - nechtě musí do kočáru a s ním putuje do lesa i potupná lavice. V lese kázal Ondráš postavit lavici pod velkou jedli. Zbojníci k ní pána France připnuli a vysázeli mu tolik ran, kolik jich on daroval janovickému fojtlu. " Abyste to víc vychutnal, pane vrchní, přidám vám ještě úroky za naše zmařené životy. Zatím jste poznal chuť rány rozdávat, dnes jste poznal, jak rány chutnají. Pamatujte si to, pane Franc. Lavici si necháme v lese. Až si budeme muset opět sjednávat právo, my se přihlásíme a teď můžete zpět na zámek. " Páni za to Ondráše nenáviděli a přemýšleli jak nejlépe zasít semeno zrady mezi zbojníky,která by jim pomohla lapit Ondráše. Vypsali odměnu sto dukátů za jeho hlavu, živou nebo mrtvou. Zradí-li ho zbojník, slíbili mu kromě peněz také svobodu. Již dlouho záviděl Juráš Ondrovi slávu, oddanost chudobného lidu i náklonnost krásných dívek. Teď mu vrtá v hlavě svoboda, peníze ale především pomsta. Večer jako obvykle, sešli se zbojníci u ohně. Popíjejí, vyprávějí si. Juráš se lísá k Ondrovi: " Jak to děláš, že jsi nezranitelný, mně se můžeš svěřit, život bych za tebe dal. " Netušil Ondráš zradu a bezelstně Jurovi odpověděl: " Musel by mí můj obušek, kdo by mně chtěl přemoci." Špatného zpovědníka si vybral. Jednou opět popíjeli Ondrášovi chlapci ve svladnovské hospodě, zpívali a tančili. Valašky se jim nad hlavami jen kmitaly a blýskaly. Někdo udeřil na Juráše, zda půjdou vykrást komory. Sám půjdu, na vlastní pěst, chlubil se Juráš. S tím a ukázal na Ondráše, bychom nedopadli, jako u Starého Města. To narážel na nezdařenou akci zbojníků. Nikdo Juráše nebral vážně a proto znovu vztekle dorážel na Dorku, aby mu dolila vína. Dorka si ho nevšímala. Tančila s Ondrášem, měl a oči jen pro něho a to Juráše ještě víc popudilo. Prudce rozrazil kolo a smýkl děvčetem stranou. Ondáš se na smělce rozpřáhl, ale Juráš mu vytrhl obušek z ruky, ťal Ondráše vší silou do hlavy a zabil ho. Bez hlesu padl Ondráš na zem a z jeho hlavy vytryskla rudá krev. Marně ho volala Dorka nejsladšími slovy zpět k životu. Vše zmlklo a strnulo žalem. Skonal orel beskydských hor, Ondráš z Janovic. Jeho vrah pospíchal k frýdeckému zámku pro slíbenou odměnu. Dostal sto dukátů a volnost. Ale panská láska je kulatá, rychle se obrací, nakonec páni stejně Juráše jali a oběsili. Mrtvé Ondrášovo tělo poručili roztít na čtyři kusy a pověsit je pro výstrahu na topoly podél frýdecké cesty. Ze stromů, na kterých Ondrášovo viselo, brali pak lidé dřevo a vyřezávali z něho úly. A tak každé jaro pučí z úlů zelené ratolístky na světlou památku Ondráše z Janovic.

Komentáře:

scroll back to top
 

 

karta_final logo_ms